Třiadvacátého února 1987 dorazilo k naší planetě světlo ze smrtelných křečí hvězdy, která vybuchla uvnitř Velkého Magellanova oblaku, trpasličí galaxie obíhající naši vlastní. Supernova byla viditelná neozbrojeným okem, museli jste k tomu ovšem být na jižní polokouli. Poněvadž byla první, kterou toho roku astronomové pozorovali, dostala na konci katalogového čísla písmeno A.
Nová supernova okamžitě upoutala zájem astronomů. Vybuchla totiž ve vzdálenosti pouhých 168 tisíc světelných let od Země. Bylo to nejblíž od supernovy z roku 1603, které si jako první všiml Johannes Kepler, toho času dvorní hvězdář a astrolog Rudolfa II. Astronomové pozůstatky exploze z roku 1987 bedlivě sledují. Mezi nimi i skupina vědců v čele s Claesem Franssonem ze Stockholmské univerzity. Ti teď v práci pověšené na webu arxiv.org tvrdí, že jedna ze slupek plynu, které obklopují epicentrum exploze, začíná pomalu zanikat. Úplně zmizet by mohla okolo roku 2025.
Obyčejná hvězda se změní v supernovu, když jí dojde palivo. Místo aby stejnoměrně svítila, vyzáří během krátkého časového úseku víc energie než za celý svůj dosavadní život.
Než to udělá, odvrhne obvykle vysokou rychlostí několik vrstev hmoty. Ty vytvoří kulovité plynné slupky, které hvězdu obklopují. Po výbuchu se záření z exploze se slupkami sráží a rozsvěcuje je. Zároveň je ale ničí, což je případ slupek supernovy z roku 1987. Podle Franssona a spol. začíná záření z exploze slupky míjet, takže pomalu zhasínají.
