"Stýská se mi po vesmíru!" První Rus v americkém raketoplánu

Jako první Rus letěl americkým raketoplánem, osídlil Mezinárodní vesmírnou stanici ISS a osmkrát vstoupil do otevřeného kosmu. Sergej Krikaljov patří mezi největší osobnosti objevování vesmíru. "Věděli jsme, že jakýkoli problém může být fatální," vzpomíná bývalý kosmonaut v rozhovoru pro časopis TÝDEN.

Ve vesmíru jste strávil celkem 803 dní, 9 hodin, 38 minut a 31 sekund. Až do roku 2015, kdy vás překonal krajan Gennadij Padalka, to byl absolutní rekord v délce kosmického pobytu. Nestýská se vám občas po životě na oběžné dráze?

Stýská, vesmír se stal obrazem mého života, pořád na něj myslím. Občas o tom mluvím s námořníky nebo letci, jejichž povolání je profesi kosmonauta vlastně podobné. A říkají, že to cítí stejně.

Takže trochu závidíte kolegům, kteří do vesmíru létají?

Ano. Mezinárodní vesmírná stanice je teď úplně jiná, než jsem ji zažil já. Obsahuje nové prvky, technologie, nabízí neuvěřitelné možnosti. Lákalo by mě se tam podívat.

Spolu s Jurijem Gidzenkem a americkým kolegou Williamem Shepherdem jste byl členem Expedice 1, první posádky, která v listopadu 2000 Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) trvale osídlila. Byla to vaše nejdůležitější mise?

Každá z mých šesti misí byla svým způsobem nezapomenutelná. Ale je pravda, že ISS byla výjimečná. Hodně důležitá a velmi zajímavá byla už expedice v roce 1998, kdy jsme ISS ve vesmíru začínali stavět. Byl to velký zážitek. A pak samozřejmě vámi zmíněná expedice, kdy jsme stanici jako první natrvalo osídlili. To byly naprosto výjimečné okamžiky.

Prošel jste náročným výcvikem, absolvoval simulace řady situací. Přesto, je možné se na dlouhodobý pobyt v kosmu vůbec připravit?

Když jsme letěli na ISS poprvé, byl tam raketoplán, v němž jsme měli všechno potřebné a který nám poskytoval zázemí. Při trvalém osídlování stanice ale bylo vše pouze na nás. Zůstali jsme ve vesmíru tři a spoustu věcí museli dělat od samého začátku. Naším úkolem bylo stanici zprovoznit, vdechnout jí život. Přitom jsme věděli, že jakýkoli problém může být fatální a mít nepříjemný dopad na provoz ISS i plánovaný harmonogram celého programu. Nemyslím si ale, že by nás to zaskočilo. Naše posádka byla složena z kosmonautů, kteří prošli náročným výcvikem a měli potřebné zkušenosti.

S Expedicí 1 jste byl na orbitě přes čtyři měsíce. Přesně jste tehdy ve vesmíru strávil 140 dní, 23 hodin, 40 minut a 19 sekund. Váš kolega William Shepherd přiznal, že už toho měl dost a těšil se domů. Bojoval jste s podobnými pocity?

Myslím, že u Willa Shepherda byl trochu problém v tom, že měl sice spoustu zkušeností s lety do vesmíru, ale vždy šlo o velmi krátké, několikadenní mise. A teď tam měl najednou zůstat několik měsíců. Přesto musím říct, že to zvládl naprosto výborně a odvedl skvělou práci. Já sám jsem tušil, do čeho jdu, už předtím jsem dlouhodobě pobýval na stanici Mir. A po pravdě - na nějaké stýskání ani nebyl čas. Začátky na ISS byly hodně hektické, pracovali jsme pod neustálým napětím. Jakákoli komplikace mohla mít kritické následky.

Šlo o nejnáročnější misi vaší kariéry?

Byla extrémně složitá, to ano. Ještě náročnější byl ale můj v pořadí druhý let na stanici Mir v roce 1991. V kosmu jsem byl 311 dní a absolvoval sedm výstupů do otevřeného prostoru. Navíc jsme na orbitě zůstali s Alexandrem Volkovem pouze dva, takže naše pracovní nasazení a vytížení bylo mnohem větší než na ISS.

Jak vlastně vypadá běžný den na oběžné dráze?

Asi největší rozdíl od pozemského dne je ten, že zatímco na planetě vyjde slunce ráno a večer zapadne, na oběžné dráze tohle zažijeme během čtyřiadvaceti hodin celkem šestnáctkrát. Stanice totiž naši planetu oběhne za pouhou hodinu a půl. Pořád se tedy střídají východ a západ slunce. Denní režim má ale jinak pevně daný řád, který je pro každou misi specifický. Je vymezený čas na fyzické cvičení, vědecký výzkum, práci. Volného času je obecně velmi málo.

Na internetu je k vidění řada videí z ISS, kde kosmonauti zápasí se stavem beztíže. Spánek, běžná hygiena, toaleta. To všechno je trochu složitější než na Zemi. Co pro vás bylo nejtěžší?

Čištění zubů, jídlo, pití, cvičení nebo toaleta k životu holt patří. A je pravda, že na orbitě je to trochu složitější. Během prvních misí jsem si na to zvykl, ale asi největší problém mi dělal spánek. Pohodlně lehnout si člověk nemůže, tak se snažíte najít alespoň co nejvhodnější polohu. Všechno to ale usnadňuje fakt, že na to nejste sám. Kolegové z mise řeší podobné problémy, můžete se o tom s nimi bavit, poradit se. Právě komunikace mezi posádkou je hrozně důležitá.

Když jste s kolegy na oběžné dráze v uzavřeném prostoru několik dnů, asi to není problém. Nezažíváte ale při dlouhodobém pobytu už trochu ponorkovou nemoc?

To je věc, která se nesmí nikdy stát. Všichni členové posádky jsou na sobě absolutně závislí, musejí spolupracovat, pomáhat si. Vůbec si nedovedu představit, že by taková situace nastala, ohrozilo by to celou misi. Nikdy jsem to naštěstí nezažil. Mám spíše opačné zkušenosti. Třeba s posádkou z mého prvního letu na Mir jsme dodnes blízcí přátelé.

Do otevřeného vesmíru jste vstoupil celkem osmkrát. Změnily vás tyto okamžiky? Věříte třeba v existenci mimozemských civilizací?

Přiznám se, že při tom dlouhém pobytu ve vesmíru jsem byl připraven komunikovat s kýmkoli. I s mimozemskými civilizacemi. Jenže ony se s námi asi bavit nechtěly a k žádnému vzájemnému kontaktu bohužel nedošlo. Z vesmíru mám ale jiný, velmi silný zážitek. Když se díváte na mapu nebo glóbus, vidíte, jak jednotlivé státy naší planety oddělují hranice. Takový pohled v kosmu neexistuje. Nepoznáte žádný stát, město. Všechno splývá do jediného úchvatného pohledu. Často jsem přemýšlel o tom, proč člověk vlastně ty hranice vytvořil.

Určitě jste se občas snažil najít na té "modré kouli" svou rodnou zemi, nebo ne?

Samozřejmě, dokonce jsem hledal i rodný Leningrad, dnes Petrohrad. Je to ale dost složité, ve vesmíru máte výhled na konkrétní bod na Zemi pouze okolo čtyřiceti vteřin. Pak vám kvůli rotaci zmizí z očí.

Mezinárodní vesmírná stanice pomalu dosluhuje. Původně měl její provoz skončit už minulý rok, nakonec byl program prodloužen do roku 2024. Jak vidíte její budoucnost?

ISS je nesmírně důležitá. Naše posádka uváděla stanici do provozu a v prvních letech se řešily různé technické záležitosti, teď je ovšem klíčovým místem kosmického výzkumu. V začátcích se na něm podílely jednotlivé národní kosmické agentury, v současné době se zde realizuje stále více soukromých projektů a experimentů. Další věcí je, že mezinárodní stanice je důležitou základnou pro chystané pilotované lety do hlubin vesmíru. Myslím si tedy, že zajistit její provoz i do budoucna je naprosto zásadní. Ano, půjde o projekt, který bude zčásti odlišný od toho současného. Změní se například podíl agentur a společností, které se na něm budou podílet. Podstata stanice ale podle mě zůstane stejná.

Mluví se o tom, že by nová mezinárodní stanice mohla být u Měsíce. Je to reálné?

Věřím, že u Měsíce stanice vznikne, ale zároveň bude zachována ta na nízké orbitě, tedy současná ISS. Oba projekty se vzájemně nevylučují a mají naprosto odlišnou funkci.

Objevování vesmíru je fascinující podívaná. A neodmyslitelně k ní patří soupeření mezi Ruskem a Spojenými státy. Vy jste se stal v roce 1994 prvním ruským kosmonautem, který letěl do vesmíru v americkém raketoplánu. Jaká byla tehdy na palubě Discovery nálada? Hecovali jste se?

Naše programy si konkurovaly a konkurují, to je pravda, ale posádka musí být vždy jednotná. Takže žádné přetahování neprobíhalo. Ani na palubě Discovery, ani v jiných případech, kdy naopak letěl americký kosmonaut v ruském Sojuzu.

Zůstaňme tedy na jedné palubě a zároveň buďme upřímní: v čem jsou podle vás při objevování vesmíru lepší Američané?

Když se podíváme na dřívější ruský a americký program, v mnohém byly odlišné. V přípravě i technologiích. Jakmile jsme ale začali létat společně, programy se vzájemně přiblížily. A dnes jsou velmi podobné. Pokud se ohlédnu zpátky, Spojené státy určitě vynikaly v programu raketoplánů. Ten byl perfektní. Obecně měly dobře propracované krátké kosmické lety.

Kde mělo naopak navrch Rusko?

Naši kosmonauti byli zase velmi dobře vycvičeni na dlouhodobý pobyt ve vesmíru.

A dnes?

Jak jsem řekl, kosmické programy obou zemí jsou dnes už velmi podobné.

Zato současné projekty a mise se od těch, kterých jste se osobně účastnil, určitě liší. V čem pozorujete největší rozdíly?

S náklady odhadovanými na 150 miliard dolarů je Mezinárodní vesmírná stanice považována za nejdražší vědecký projekt historie. První zmínky o stavbě padly už v roce 1984, kdy americký prezident Ronald Reagan vyhlásil plán projektu orbitální stanice nazvané Freedom. Začátek realizace se však oddaloval. Postupně se k chystané výstavbě přidaly Kanada, Japonsko a Evropská kosmická agentura. V roce 1993 přistoupilo i Rusko. Projekt se stal definitivně mezinárodním a konkrétní podoby začal nabývat v roce 1998, kdy na oběžné dráze zakotvil první modul ISS, ruský Zarja. O dva roky později byla stanice trvale osídlena, obvykle šestičlenná posádka se od té doby v půlročních intervalech pravidelně obměňuje. Odhadovaná hmotnost stanice, na níž probíhá řada výzkumů, je 400 tun. Pohybuje se ve výšce okolo 400 kilometrů na nízké oběžné dráze Země při průměrné rychlosti okolo 27 000 km/h. Je společným projektem pěti kosmických agentur: NASA (USA), Roskosmos (Rusko), JAXA (Japonsko), Kanadské kosmické agentury a Evropské kosmické agentury. V mnoha ohledech. Dříve například byly posádky tříčlenné, každý z nás tedy musel zvládnout daleko více věcí. Dnes jsou šestičlenné, což umožňuje větší specializaci jednotlivých kosmonautů. Dalším rozdílem je třeba komunikace se Zemí. V dobách prvních letů a osídlování ISS bylo spojení velmi omezené, dnes může posádka do řídicího střediska na Zemi zavolat, kdykoli je to potřeba. Ale zdá se, že staré zvyky se v dohledné době vrátí. V souvislosti s chystanými lety do hlubin vesmíru budou muset být posádky znovu cvičeny na daleko větší samostatnost.

Jako výkonný ředitel pro pilotované lety ruské kosmické korporace Roskosmos se zabýváte zmíněnými lety do vzdáleného vesmíru. Jak daleko se člověk v blízké budoucnosti podívá?

Pokračovat budou lety na ISS, kromě toho přijde na řadu Měsíc a po něm Mars. Počítáme také s tím, že v mezičase bychom mohli realizovat lety k některým asteroidům. I takové možnosti v současných plánech figurují.

Za počátek kosmické éry lidstva je považováno vypuštění Sputniku 1, první umělé družice Země. Letos 4. října uplyne od chvíle, kdy na oběžnou dráhu vyrazil, šedesát let. Jak daleko jsme se za tu dobu v objevování vesmíru dostali?

Naučili jsme se do vesmíru létat, žít tam, provádět výzkum. Jsem přesvědčen, že čím více se budeme od toho 4. října vzdalovat, tím lépe pochopíme jeho důležitost. Nepochybuji, že další lety ještě více odhalí, jak obrovský potenciál tento neprobádaný prostor pro lidstvo skrývá.