Kosmický pohon
Vesmírem plují už dvě solární plachetnice

Zatímco loni v květnu vypuštěná japonská plachetnice Ikaros proletěla kolem Venuše, americká NanoSail-D obíhá kolem Země a amatérští astronomové ji mohou spatřit jako pohybující se zářící bod.

Solární plachty umožňují kosmickým sondám putovat na velké vzdálenosti, aniž by musely nést obrovské zásoby paliva. Tvoří je polymerní membrána o síle 7,5 mikrometru (tisíciny milimetru), do níž se opírají sluneční fotony a tlačí ji vpřed podobně jako vítr plachetnici na moři. (Pokud se má plachetnice ke Slunci přibližovat, je manévrování složitější, podobně jako u plachetnice křižující proti větru.)

Je tak možné dosáhnout sice jen malého zrychlení, ale protože ve vesmíru neexistuje tření, během několika měsíců lze v principu vyvinout dostatečnou rychlost použitelnou pro pohyb mezi planetami. Technologie se tedy nehodí pro pohon lodi s lidskou posádkou, ale uplatnit se může při robotickém průzkumu vesmíru.

Plachetnice, které momentálně létají ve vesmíru, jsou pouze experimentální a tlak fotonů má na jejich zrychlení pouze zanedbatelný vliv. Rychlost jim udělila nosná raketa. Přesto jde o úspěch, protože až do loňského roku se nedařilo tenkou plachtu ve vesmíru rozvinout.

Japonská vesmírná agentura JAXA před několika dny oznámila, že misi své plachetnice Ikaros o ploše přes 200 čtverečních metrů, která v prosinci proletěla kolem Venuše, prodlouží až do března 2012.

Od 20. ledna krouží ve výšce 640 kilometrů nad zemí plachetnice NanoSail-D, kterou vypustila NASA. Je mnohem menší, má pouhých deset metrů čtverečních. Horní vrstva atmosféry jí klade odpor, takže bude postupně zpomalovat, klesat a za 70 až 120 dní od startu shoří v atmosféře. Do té doby ji lze na obloze pozorovat a NASA vyhlásila soutěž pro amatérské astronomy o její nejhezčí snímek.

Sondy poháněné solárními plachtami by mohly v budoucnu najít využití například při monitoringu sluneční aktivity nebo při zprostředkování komunikace průzkumných sond a trvalých základen na Měsíci nebo na Marsu se Zemí. Plachty by také šlo připevnit k dosluhujícím satelitům a navést je na sestupnou dráhu do atmosféry, aby se z nich nestalo kosmické smetí, které stále více ohrožuje aktivní satelity i ISS.