Americký raketoplán se rozpadl na kusy pouhých třiasedmdesát sekund po startu. Na nehodě je nejhorší, že po ní okamžitě všichni věděli, proč se stala. Mohlo za ní selhání gumového těsnění, které poškodil mráz. Pokud jste z Prahy, můžete v pondělí zajít na přednášku o tragédii na Americké velvyslanectví.
Osmadvacátého ledna 1986 očekávala meteorologická služba NASA slunečný, ale mrazivý den. Teplota se měla pohybovat okolo minus jednoho stupně Celsia, což bylo pro start raketoplánu minimum, které předpisy ještě povolovaly. Šestapadesátimetrové soulodí Challengeru, odhazovací palivové nádrže a pomocných startovacích stupňů (boosterů), která se tyčilo z proslulé startovací rampy 39B, čekalo na povolení odlepit se od země už šest dnů. Přípravy letu provázely zdlouhavé odklady. Z pozdějších analýz katastrofy vyplynulo, že k nehodě přispěla organizační kultura NASA a zejména takzvaná "horečka go (go fever)."
Před startem kosmické lodi nebo letadla prověřují dispečeři funkčnost jednotlivých systémů. Operátoři, kteří je mají na starosti, odpovídají na dotaz, jestli je jejich část raketoplánu, ve stavu "Go (jede)," nebo "No go (nejede)." Všichni v obrovském týmu ale pochopitelně raději hlásí "Go" než "No go." Může to vést k ignorování bezpečnosti.
Přesně to se stalo v případě Challengeru. O problému s těsněním v palivových nádržích přídavných raket věděl kdekdo. Inženýři z firmy Thiokol, jež ho vyrobila, si opakovaně stěžovali, že nebylo testováno v nízkých teplotách a báli se, že způsobí havárii. Raketoplán však přesto startovní povolení dostal.
Kouř a plameny
V šestnáct hodin, 37 minut a 53 sekund univerzálního času (UTC) se zažehl první ze tří motorů Challengeru. O 6,56 sekundy později už hořely všechny tři a spustily se i motory boosterů. Raketoplán se začal odlepovat od země, nastal oficiální čas startu, T0. Co se stalo později, je z telemetrických dat a videozáznamů pečlivě zdokumentováno s přesností na tisíciny sekundy. V T + 0,678 se na boku pravého boosteru objevil první obláček černého kouře. Během následujících okamžiků se jich objevilo ještě devět, poslední v T + 3,375.
Kouř způsobovaly horké plyny unikající ze spodní části přídavného startovacího stupně. Nebyla to úplně neočekávaná situace, něco podobného se při startech raketoplánů stávalo. Za obvyklých podmínek vyřešilo únik gumové těsnění. Jenže to bylo po mrazivé noci, kterou soulodí strávilo na startovací rampě, beznadějně ztuhlé. Start ovšem dál pokračoval podle plánu.
Hlavní motory Challengeru běžely na 104 procent svého tabulkového výkonu až do času T + 35,379, kdy raketoplán překonal rychlost zvuku. Pak snížil počítač jejich výkon na pětašedesát procent.
Z času T + 58,788 je první záznam o plamenech tryskajících ze zádě pravého boosteru. Plameny přepálily vzpěru, kterou byl pomocný startovací stupeň spojen s odhazovací nádrží. V čase T + 73,162 booster poprvé do nádrže narazil.
Nulová šance
Pak už šlo všechno rychle. Soulodí se rozpadlo ve výšce přibližně patnáct kilometrů. Samotný raketoplán nezničil navzdory zakořeněnému přesvědčení výbuch, nýbrž aerodynamické síly. Kabina pro posádku, která byla z celé lodě nejodolnější, rozpad přežila. Chvíli pokračovala v letu směrem vzhůru. Dosáhla výšky okolo dvaceti kilometrů. Pak začala padat. Do moře narazila rychlostí okolo 333 kilometrů za hodinu. Přetížení při nárazu bylo okolo 200 g. Člověk snese po několik minut přetížení 4 g, méně než minutu 15 g.
Ani kabina, ani těla astronautů neměla šanci náraz vydržet. Z pozdějšího vyšetřování vyplynulo, že astronauti mohli být až do dopadu kabiny na vodní hladinu naživu a snad i při vědomí. Pilot Michael J. Smith se pravděpodobně pokusil přepnout několik elektrických spínačů, zřejmě v marné snaze zapnout v kokpitu proud.
Nouzové dýchací přístroje byly také spuštěné. Posádce ale nemohly příliš pomoci, poněvadž byly konstruovány jen pro případ požáru nebo jiného neštěstí, když raketoplán stojí ještě u startovací rampy. Nebyly stavěné na provoz v nízkém tlaku při porušení kabiny ve velké výšce.
Stálo to za to
Sedmičlenou posádku Challangeru tvořili kapitán Francis R. Scobee, pilot Michael J. Smith, letoví specialisté Ellison S. Onizuka, Judith A. Resniková a Ronald E. McNair a specialisté pro užitečné zatížení Christa Sharon McAuliffeová a Gregory B. Jarvis. Poslední zmíněnou funkci NASA většinou označuje neprofesionální astronauty. Bývají to například odborníci, kteří letí na oběžnou dráhu kvůli konkrétnímu vědeckému experimentu. Christa McAuliffeová byla učitelka.
Podle plánu mise měla prostřednictvím televizního přenosu vyučovat děti přímo z oběžné dráhy. To byl taky důvod, proč byla mise Challangeru od začátku velmi sledovaná. Na start se dívalo sedmnáct procent Američanů.
Tragédie zdržela program raketoplánů o víc než dva a půl roku. Discovery, sesterská loď Challangeru odstartovala až v říjnu 1988. Nehoda z ledna 1986 bohužel nebyla poslední. V únoru 2003 se během návratu do atmosféry rozpadl raketoplán Columbia.
Program raketoplánů trval třicet let. Za tu dobu absolvovaly 135 startů, z čehož dva skončily katastrofami. NASA ho přesto považuje za úspěšný. "Když uvážíme prospěch z výzkumu vesmíru, stojí riziko za to," řekl TÝDNU americký astronaut Scott E. Parazynski.
Pokud Vás příběh Challangeru zajímá a budete v pondělí 25. Ledna v Praze, můžete zajít na přednášku "30 roků od havárie raketoplánu Challenger" znalce kosmonautiky Milana Halouska z České kosmické kanceláře. Koná se v 17.30 v Americkém centru velvyslanectví USA. Adresa je: Tržiště 13, Praha 1 - Malá Strana.
