Když sonda Cassini-Huygens v roce 2004 navštívila šestý měsíc Saturnu, vyfotografovala na jeho tváři duny podobné těm písečným, které známe ze Země. Jejich tvar je však neobvyklý a neodpovídá vypočítanému směru a síle proudění v atmosféře tělesa.
Největší měsíc Saturnu má sice hustou atmosféru, ale dýchalo by se vám na něm špatně. Z 98,4 procenta je dusíková, zbytek připadá na metan (asi 1,4 %) a vodík (0,1 až 0,2 %). Vedle těchto chemikálií obsahuje ještě stopová množství dalších uhlovodíků, jako je třeba etan. Jedovatým ovzduším plují metanové a etanové mraky. Metan s etanem tvoří pravděpodobně i jezera a řeky, která astronomové na povrchu Titanu pozorují. Koloběh těchto dvou uhlovodíků v prostředí měsíce připomíná pozemský vodní cyklus. Krajina je pokrytá zrnitým materiálem.
Vypadá jako písek. Jeho pravou povahu ale zatím nikdo nezná. Mohla by to být malá zrnka ledu. Teplota na měsíci je okolo −179, 5 °C, takže by byl hodně tvrdý. Ať už jsou zrnka z čehokoliv, podobají se písku v jednom zajímavém ohledu: tvoří duny. Ty mají ovšem podezřelý tvar, který vyžaduje vysvětlení.
Aerodynamický tunel
Když Titan navštívila v roce 2004 sonda Cassini-Huygens, podařilo se vědcům z jejích měření odvodit rychlost a směr větru. Proudění by mělo být jednotvárné. Vítr by podle výpočtů měl vát ze západu na východ rychlostí asi půl metru za sekundu. Skupina výzkumníků v čele s Devon Burrovou z Tennesseeské univerzity však v časopise Science dosavadní výpočty zpochybnila a navrhla složitější způsob atmosférického proudění.
Tvrdí, že materiál okolo kopců a kráterů na povrchu měsíce má orientaci, kterou musel vyvolat vítr vanoucí v opačném směru. Burrová a její spolupracovníci zkusili napodobit podmínky na měsíci v aerodynamickém tunelu.
Protože zatím není jasné, z čeho zrnitý materiál, který duny tvoří, je, vyzkoušeli celkem třiadvacet variant různých typů zrníček. "Naše modely začaly s rychlostí větru z předchozích simulací," řekla Burrová. Ta však k vytvoření stejných dun nestačila. Podle výpočtů badatelů musel mít titanský vítr rychlost aspoň jeden metr za sekundu a musel někdy vát opačným směrem.
Gravitační pohon
Pozemský vítr pohání nerovnoměrné zahřívání atmosféry Sluncem, za které může rotace Země a sklon její osy. Na Titanu dodává větru energii gravitace Saturnu podobným způsobem, jakým náš Měsíc s velkým M způsobuje střídání přílivů a odlivů. Slunce ovlivňuje proudění v atmosféře měsíce jen málo. Není divu. Saturn je od něj asi desetkrát dále než Země.
Dvakrát za rok, ovšem ten saturnský, který trvá 29,45 roku, by ale vliv mít mohlo. Když přechází přes rovník Titanu, způsobí podle vědců krátký obrat a zesílení směru větru.
To stačí, aby duny podivného tvaru vznikly. Vysvětluje to i, proč sonda žádný silný vítr vanoucí z východu na západ nezaznamenala. Jestli k obratu jeho směru dochází jednou za téměř třicet let, měla jen malou šanci si ho všimnout.
Titanské duny jsou vysoké okolo stovky metrů. Duny na naší planetě mohou být vyšší. Vůbec nejvyšší je argentinská duna pojmenovaná po pojmenovaná po novináři a spisovateli Federicovi Kirbovi. Má asi 1230 metrů.