Lešek Semelka: Pořád mám trému

Zpěvák a skladatel Lešek Semelka (72) patří ke stálicím české hudební scény už desítky let. Ke slávě se dostal postupně a hlavně bez pomoci ostatních, což už dnes nebývá zvykem. Co si myslí o mladých zpěvácích? V INSTINKTECH Jaromíra Soukupa se rozpovídal i o tom, jak je v umělcově životě důležitá pokora.

Pane Semelko, co vy a vaše sebevědomí?
Člověk se se sebevědomím nenarodí, to přichází až časem. Postupně jsem se učil hrát, prohrávat, mít úspěchy i neúspěchy. To všechno vás poučí. A s těmi úspěchy samozřejmě přichází i nějaké sebevědomí. Ale člověk to nesmí dát najevo, má si zachovat pokoru a vážit si toho, že smí lidem hrát a zpívat, tedy něco dávat. Proto mi neskutečně vadí, že dnes kvůli masmédiím rostou hvězdy jako houby po dešti. Ještě ani nic nenabídly, ale nároky a chování už mají hvězdné. Sebevědomí mají neúměrné svým schopnostem.

Musí mít umělec větší sebevědomí než ostatní?
Pro většinu lidí je těžko představitelné, že si stoupnou před televizní kameru nebo před tisíce lidí na koncertě. Máte pravdu. Snad tisíckrát jsem slyšel: Nechápu, jak můžeš na to jeviště. To já bych omdlel, tam v životě nemůžu vkročit. (smích) U mě to souvisí s láskou k hudbě. Člověk si zvykne, že to k tomu prostě patří. A po jedenapadesáti letech profesionální kariéry musím říct, že i dnes, když jdu na koncert, kráčím na jeviště a pořád mám trému. I když hraju věci, které jsem si sám složil, a jsem si jistý, že nic nezvorám, stejně mám trému. Pak ale začnu hrát a je hned pryč.

Kde je hranice mezi sebevědomím a pýchou?
Setkal jsem se s několika lidmi opravdu světového věhlasu. A musím říct, že čím větší frajer, tím skromnější chování. Ať to byl třeba zpěvák Donovan nebo pánové ze skupiny Uriah Heep. Stalo se mi, že jsem v jedné restauraci v Ostravě ztratil telefon; při snídani mi asi vyklouzl z kapsy. Zjistil jsem to až po čtyřiceti kilometrech. Vrátil jsem se a na mém místě seděla nějaká mladá dáma se čtyřmi vlasatými chlapíky. Řekl jsem jí, co se mi stalo, ona jim to přeložila a oni hned všichni zmizeli pod stolem. Představte si to! Kapela světového formátu lezla po čtyřech a hledala můj telefon! Když ho nenašli, vylezli zpod toho stolu a říkali, jak jim to je strašně líto, ale že tam nic není. A já pak zjistil, že jsem ho zapomněl na pokoji. (smích) Úžasní lidi... Myslím, že snad není nikdo, kdo by neznal váš hit Jsi prostě nejlepší.

Napsal vám ho Karel Svoboda, že?
Ano, Karel Svoboda napsal hudbu, Jaroslav Machek text. Karel Svoboda se v roce 1978 pokusil dát dohromady první elpíčko disko hudby; to tu do té doby nebylo. A protože měl rád neobvyklé hlasy, přizval tehdy ke spolupráci nejen mě, ale i Janu Kratochvílovou. To album se jmenovalo Discobolos a byl to pro mě první výlet do oblasti popu. S kapelou Blue Eff ect jsme dělali art rock. Vůbec jsem netušil, že z té písničky bude tak velký hit. Už je to přes čtyřicet let a pořád se hraje. Neštvalo vás to někdy? Štvalo, mockrát. Rádia ode mě hrají nejvíc právě tuhle píseň, a mnozí posluchači si proto myslí, že jsem za těch čtyřicet let nic jiného nenatočil. (smích)

Další díl pořadu INSTINKTY Jaromíra Soukupa můžete sledovat už dnes večer na TV Barrandov!