Domingosovi Pedrovi bylo 12 let, když jeho otec, vládní úředník v odlehlé angolské provincii Uíge a Zaire před třemi lety zemřel. Otcova smrt přišla náhle - příčina byla pro lékaře záhadou. Ale pro Domingosovy příbuzné ne. Podle nich to byly čáry a kouzla!
Onoho odpoledne se sešli v jeho hliněném domě, popadli ho a provazem mu svázali nohy. Provaz pak přehodili přes trám v krovu a vytahovali ho tak dlouho, dokud nevisel hlavou nad tvrdou, špinavou podlahou. Pak mu řekli, že šňůru přeříznou, pokud se nepřizná k vraždě svého otce.
"Ječeli: 'Čarodějník! Čarodějník!," vzpomíná Domingos a po tváří se mu koulejí slzy. "Bylo tam tolik lidí a všichni najednou na mě křičeli."
Vyděšený Domingos jim řekl všechno, co chtěli slyšet, ale jeho příbuzné to neuchlácholilo. Podle vůdce tamní komunity Ferraze Bulia sedm nebo osm ničemů vleklo Domingose po špinavé stezce k řece zjevně proto, aby ho utopili.
"Fackovali ho a mlátili pěstmi," vzpomíná Bulio. "Tímhle způsobem lidé reagují, když je někdo obviněn z čarodějnictví. Takových případů je spousta."
Neuživíme vás, čarodějníci
Bulio má pravdu. V některých oblastech Angoly, Konžské demokratické republiky a Konžské republiky je překvapivý počet dětí označen za čaroděje - pak jsou zbity, týrány nebo opuštěny. Podle obhájců lidských práv žijí v ulicích ruinami poseté metropole Konžské demokratické republiky Kinshasy tisíce dětí obviněných z čarodějnictví. Jejich rodiny je zapudily - často proto, že nebyly s to je uživit, nebo se o ně postarat.
Úřady v jednom ze severoangolských měst zaregistrovaly 432 dětí žijících na ulici, které společnost zavrhla, nebo pronásledovala jako čarodějníky. Loňská zpráva vládního Národního institutu pro dítě a Dětského fondu OSN (UNICEF) označila počet dětí považovaných za čarodějníky za "masivní".
Pojem dětských čarodějů tu není ničím novým. V kultuře bantuských etnických skupin, které v Angole převažují, se věří, že čarodějníci či čarodějnice mohou komunikovat se světem mrtvých, umějí vysát životní sílu jiných a přinést svým obětem smůlu, nemoc a smrt. Traduje se, že dospělí čarodějníci jsou s to očarovat malé děti tím, že jim dají najíst a oplátkou za to po nich žádají, aby obětovali některého z členů rodin.
Ale úřední místa připisují narůst případů perzekuce dětí válce, která v Angole po 27 letech skončila v roce 2002, a téměř neustálým bojům v Kongu. Konflikty udělaly z mnoha dětí sirotky a zatímco některých rodin se válka nedotkla, uvrhla je do tak velké bídy, že nejsou s to se uživit.
Kladivo na děti
"Tenhle hon na čarodějnice začal, když otcové nebyli s to postarat se o děti," míní Ana Silvaová, která má v institutu na starosti péči o děti. "A tak začali hledat nějaké ospravedlnění pro jejich vypuzení z rodiny."
Od té doby se podle ní tento jev přenesl spolu s chudými migranty ze severoangolské provincie Uige a Zaire do slumů rychle se rozrůstající metropole Luandy. Oficiální místa vyděsily dva nedávné případy. V červnu oslepila jedna luandská matka svou 14letou dceru chlorovým bělidlem ve snaze zbavit ji údajných škodlivých vizí. V srpnu jistý otec vstříkl svému dvanáctiletému synovi do žaludku kyselinu z baterie, protože se bál, že je čaroděj.
Angolská vláda vede od roku 2000 osvětovou kampaň s cílem vymýtit představy o dětských čarodějnících, ale pokrok přichází pomalu. "Nemůžeme změnit víru, že čarodějníci existují," říká Silvaová. "Dokonce i kvalifikovaní pracující věří v jejich existenci."
Její institut šíří tvrzení, že děti nemohou být čarodějníky - a snaží se všem - od policistů po učitele a náboženské vůdce - vštípit, že násilí páchané na dětech je zcela neospravedlnitelné.
Město Mbanza Congo asi 80 kilometrů od hranic Angoly s Kongem je průkopníkem. Poté, co bylo v roce 2000 ubodáno k smrti dítě obviněné z čarodějnictví, provinční úřady spojily síly s globální charitativní organizací Save the Children a začaly vyhledávat děti žijící na ulici a poskytovat jim útočiště. Asi 380 ze 432 dětí se znovu dostalo do péče jejich příbuzných.
Foto: Profimedia