V zapomnění
Bez domova, bez pomoci. Oběti záplav v Mosambiku

Před dvěma měsíci přišlo v Mosambiku v důsledku záplav o střechu nad hlavou 150 tisíc lidí. Dnes jsou zapomenuti mezinárodním společenstvím i svou vládou. Osud jedné čtyřiatřicetileté matky skýtá symbolický obrázek nouze v této jihoafrické zemi.

Počátkem roku se Katarině zhroutil svět: záplavy v rozsáhlých oblastech Mosambiku zničily i její dům. Nyní je s dalšími rodinami ubytována ve škole na předměstí hlavního města Maputa. Ze 114 lidí bez střechy nad hlavou, kteří tam našli nouzové útočiště, je 82 dětí.

"Od patnáctého ledna žijeme tady v této škole a nevíme, co s námi bude," říká žena, která je znovu ve vysokém stupni těhotenství. "Potřebujeme kousek půdy a stavební materiál, abychom si mohli postavit nový dům." Katarina je ale úplně bez prostředků. Nemůže platit ani za školní autobus pro své čtyři syny, takže musejí těch 15 kilometrů do školy chodit pěšky.

Její naděje na pomoc od vlády týden po týdnu slábne. Krátce po záplavách, které připravily o život 55 lidí a 150 tisícům dalších vzaly střechu nad hlavou, se tu prý zastavil nějaký ministr s vládními úředníky a slibem poskytnout pozemek a odškodnění.

Fungovalo také pravidelné zásobování potravinami, vypráví Katarina dál - napřed od státu, pak od soukromých humanitárních organizací. "Teď už ale nikdo nepřichází," posteskne si. "Už dva týdny jíme jen fazole."

V nouzovém přístřeší spí muži na levé straně, ženy s dětmi napravo. Kdo má štěstí, může nocovat na slaměné rohoži. Většina ale spí na tvrdé betonové podlaze. "Nevíme, jak to s námi bude dál," říká Katarina. "Nemůžeme přece žít v téhle škole napořád."

Poblíž Katarinina zničeného domu sedí Nelson Carlos na zbylé polovině své verandy a dívá se smutně do strže, kterou vodní příval vyryl u jeho domu, jejž tak zčásti zničil. "Nikdy jsme si nedělali starosti s tím, že tu bydlíme," říká dvacetiletý muž. "Vždyť pršelo tak často už předtím."

Zejména v lednu zažívá Mosambik silné deště. Letos 15. ledna se ale vodní masy přivalily s tak neuvěřitelnou silou, že s sebou strhly asi šestileté děvče. "Moji sousedé a já jsme se snažili ji zachránit, ale nemohli jsme nic dělat," vzpomíná Carlos.

Od té doby bojuje sám o vlastní přežití. "Nevíme, jestli nám vláda pomůže to všechno opravit." Zničené jsou dvě ložnice a obývací pokoj, stejně jako část verandy. Carlos s bratrancem tu zůstali, ve dvou pokojích teď bydlí společně s deseti dalšími členy rodiny, ženami a dětmi.

"Teď máme strach tu bydlet. Dům stojí tak blízko u propasti, že se všechno může sesunout dolů. Někdy nemůžu v noci spát, protože mám strach, že se celý dům rozpadne a zmizí."