Nový režim v Libyi dá větší roli islámskému právu šarí'a, ale Západ se nemusí bát konzervativního režimu ve stylu Íránu či Saúdské Arábie, říká v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ Dia Addín Yousef, místopředseda Libyjců žijících v Česku.
Prozatímní vláda ještě to ráno před dopadením Kaddáfího hlásala, že ho předvede před řádný soud. Pár hodin na to už prohlašovala, že na Kaddáfího smrt Libye dlouho čekala...
Vláda neříkala, že ho čeká smrt, pořád prohlašovali, že by bylo lepší, kdyby byl souzen. Jenže ovládnout povstalce na bojišti není jednoduché – ti lidé viděli smrt vlastních dětí, žen, sourozenců. Teď ještě nevíme, jak zemřel, probíhá vyšetřování. Zatím je předpoklad, že zemřel v sanitce.
Vy sám jste v Českém rozhlase řekl, že Kaddáfího smrt byla z hlediska libyjské mentality lepší než ho soudit...
Oni se ptali, jestli je to lepší, já jen vysvětlil, že kdyby byl souzen, tak by se to protahovalo, jeho lidé by dělali nepříjemnosti a celkově by osvobození Libye trvalo déle. S tím já však osobně nesouhlasím. Radši bych byl, kdyby byl souzen, věděli bychom víc informací, co a proč dělal. Takové odpovědi teď nedostaneme.
Upřímně - už mě ani nezajímá, jak zemřel, teď je třeba otočit list, jinak bychom se tím mohli zabývat třeba padesát let. Teď směřujeme k demokratické, spravedlivé Libyi, nelze pokračovat, když se budeme pozastavovat nad každou blbostí.
Teď se hodně mluví o národním usmíření, jak se postavit k představitelům či bojovníkům Kaddáfího režimu. Jste spíš pro soudy, nebo pro amnestii?
Usmíření určitě bude, bude to fungovat, jako to fungovalo v celé historii. Když Libyi okupovali Turci, některé kmeny se k nim přidaly, ale když pak Libyjci Turky vyhnali, kmeny se nepobíjely, ale smířily. Pak totéž s italskou okupací, zase fungovalo usmíření, a důkazem je, že kmeny zvolily krále.
Soudit se má jenom ta skupina lidí, kteří mají ruce namočené v krvi, kteří vzali zbraně na civilisty, a druhá skupina – ti, co posledních dvacet nebo víc let vykrádali státní pokladnu.
Převážné části vojáků se ale bude týkat amnestie, byli nuceni bojovat.
Bude ovšem prozatímní vláda přísná i vůči vlastním bojovníkům, kteří nezřídka brali spravedlnost do vlastních rukou? Human Rights Watch například našla v Syrtě těla svázaných popravených loajalistů.
Podívejte, Human Rights Watch se třikrát zmýlila a třikrát omluvila. Už jim věřit nebudu. Pokud to je pravda, i povstalci budou souzeni – všichni jsme Libyjci, jeden národ. Nebudou rozdíly. Možná s výjimkou těch, kteří zastřelili Kaddáfího a jeho syna, těžko jim vyčítat hněv celého národa. Ale neříkám, že to tak bude, je to můj osobní názor.
V Tunisku i Egyptě mají velký politický potenciál islamisté, také libyjský prozatímní premiér Mahmúd Džibríl volá po silnějším roli práva šarí'a. Má se Západ obávat dalšího konzervativního režimu jako v Íránu nebo Saúdské Arábii?
Ne, ne, prosím vás, Libye nikdy nebyla extremistický stát a nikdy nebude. V totéž věřím v Tunisku, to je jen taková mediální reklama. Tvrdý režim by zrušil turistiku, čili by zrušil jídlo, to nemůže fungovat. Libye je trochu víc problematická, je tam víc islamistických skupin, to nelze odhadnout.
Co prohlásil v neděli Džibríl, se nijak netýká Západu, to jsou občanské zákony, občanskoprávní spory. Jsme islámský stát, a přitom zákon zakazuje čtyři manželky, kvůli rozporu s právem šarí'a je to neplatný zákon. Řekl to ale symbolicky, nikdo nechce čtyři manželky, už jedna je až až, i sám premiér má jednu.
Jak se od Kaddáfího režimu vyvíjejí česko-libyjské vztahy?
Nevypadají vůbec dobře, do pondělního data Česká republika nesplnila nic z toho, co slíbila. Pan ministr Schwarzenberg na návštěvě Libye dával několik slibů, včetně převezení padesáti pacientů do České republiky na české náklady, a zatím tu byli jen tři, které on sám s sebou přivezl. Přitom ani nechceme, aby to Česká republika hradila, chceme jen víza pro pacienty. Zbytek Evropy jim je dává hned na letišti – Německo, Anglie,k Francie, Holandsko, Španělsko...
Mě hrozně mrzí prohlášení mluvčího ministerstva zahraničí a českého velvyslance, že spolupracují s libyjskými úřady. Mluvčí ministerstva myslím v pátek tvrdil, že nedostali žádnou oficiální žádost. Náš velvyslanec musí mluvit opatrně, ale já jako libyjský občan můžu říct, že ministerstvo lže – žádosti dostalo.
Už jsem z toho unavený, pět měsíců jednání - a nic, už jsem přestal usilovat o zlepšení libyjsko-českých vztahů. Když mi volají z Přechodné národní rady, tak se stydím, pořád jen říkat, co v České republice slíbili...
Chceme jen víza pro dvě stě až dvě stě padesát libyjských raněných, české nemocnice prohlásily, že takovou kapacitu mají, a šlo by to z libyjských nákladů. Když to vezmu obchodně, jsou to velké částky, a když humanitárně, tak by to otevřelo dveře podnikatelům.
Že prý by chtěli vyslat delegaci o obnově Libye, ale my tam nemáme s čím jet, nemáme žádné trumfy. Místo prohlašované pomoci dvanácti milionů korun šlo do Libye pět milionů, a něco od Člověka v tísni.
Přitom Česká republika měla v Libyi hodně dobré jméno – jediný stát, který od 90. let nespolupracoval s Kaddáfím, když ho všichni ostatní plácali po zádech. A dneska, kdo nejvíc podporuje revoluci? Německo, Francie, Itálie, Anglie. A my jen přihlížíme, a pak se budeme divit, že ostatní už tam mají velké kšefty.
