Pokud vše půjde podle plánu, obyvatelé autonomní jižní části Súdánu se v referendu 9. ledna vyjádří pro nezávislost, čímž by měl skončit půl století trvající konflikt mezi dominantně arabským a islámským severem země a převážně nearabským a často křesťanským jihem.
Zrodil by se nový stát a Organizace spojených národů by pak mohla přijmout svého 193. člena. Je ale členství v OSN kritériem, zda se v tom kterém případě jedná o suverénní stát?
Řada subjektů plným členem OSN není a přesto se jako stát více či méně chovají, a nejedná se zdaleka jen o sporná území v Africe či bývalém Sovětském svazu.
Například Švýcarsko se členství bránilo až do roku 2002, ještě v roce 1986 se tři čtvrtě občanů vyjádřilo proti, rigorózně bráníce tradiční neutralitu - a tak země fungovala jako pozorovatel v mnoha orgánech OSN a v Ženevě bylo i druhé oficiální sídlo. Nikdo přitom státnost Švýcarské konfederace nezpochybňoval.
Jen o pár let dříve se k OSN přidaly Monako či Andorra, které pro svou velikost mnohé funkce státu ani nevykonávají, respektive vykonávat nepotřebují. Naopak Vatikán členem není, ale má ze všech států druhé nejbohatší diplomatické styky co do počtu zemí, s nimiž je oficiálně v kontaktu (první jsou USA), a papežské návštěvy se berou za státní.
Argument členství v OSN také podrývaly Běloruská a Ukrajinská SSR. Byly zakládajícími členy organizace, díky nimž měla Moskva o dva hlasy ve Valném shromáždění navíc, ale které měly k jakékoli samostatnosti na hony daleko.
Je nutné uznání?
Teoreticky závisí státnost na čtyřech faktorech, jež do mezinárodního práva kodifikovala Konvence o právech a povinnostech států z Montevidea, podepsaná roku 1933. Stát musí mít stálou populaci, definované teritorium, vládu a schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů. Konvence zároveň zdůrazňuje, že státnost nezávisí na uznání dalšími státy, nicméně v praxi je právě toto zásadním sporným momentem.
Klasickými příklady jsou v současnosti Kosovo, Palestina či Tchaj-wan. V prvním případě vyhlásila provincie nezávislost na Srbsku proti jeho souhlasu v únoru 2008, nicméně úplná státnost mu chybí - uznalo ji 72 států, což by mohlo být dost, ale proti je kromě Srbska či Ruska také pět členských zemí Evropské unie, které mají samy obavy ze separatistických tendencí (Španělsko, Slovensko, Řecko, Kypr a Rumunsko), a tak jej neuznává ani samotná EU.
Dvě Číny
Ještě podivněji, a to podstatně delší dobu, je na tom Tchaj-wan - oficiálně Čínská republika. Na ostrov uprchl po vítězství komunistů koncem roku 1949 generál Čankajšek a jeho Kuomintang, odkud si nárokovali vládu nad celou Čínou. Tak jej uznal i Západ a z této pozice zastupovali Čínu v OSN a dokonce jako stálý člen Rady bezpečnosti, byť pevninské území, stejně jako jaderné zbraně, ovládali komunisté v Pekingu.
To se změnilo v roce 1971, když s komunistickou Čínskou lidovou republikou navázaly diplomatické styky Spojené státy a v OSN i Radě bezpečnosti zasedli komunisté.Ti navíc začali tlačit na ostatní země, aby Čínskou republiku neuznávali, a díky svému hospodářskému boomu většinu z nich přesvědčili - dnes je uznána jen 23 zeměmi z Latinské Ameriky, Afriky a Oceánie, plus Vatikánem.
Se zbytkem světa komunikuje Tchaj-wan pod různými názvy, v mezinárodních organizacích zpravidla jako Čínská Tchaj-pej. Místo ambasád pak ve světě udržuje Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře.
Státy se rodí i hroutí
Stále horká situace je na palestinských územích. Ačkoli stát Palestinu uznává řada zemí, Západní břeh Jordánu i Pásmo Gazy mají ke státní suverenitě daleko a jsou stále do velké míry v moci Izraele. Komunistické země uznaly vyhlášení nezávislého Palestinského státu v roce 1988 a v Praze i nadále zůstává Velvyslanectví Státu Palestina, jako suverénní subjekt mezinárodních vztahů však Palestinská autonomie nefunguje.
Podobné spory se vedou o samostatnost Západní Sahary. Z větší části ji ovládá/okupuje Maroko, asi pětinu území kontroluje hnutí Polisario, jež vyhlásilo Saharskou arabskou demokratickou republiku, jenže vláda zasedá v alžírském exilu; OSN neuznává ani jednu stranu, každá má podporu desítek zemí.
Chaotičtější je Somálsko, jehož oficiální federální vláda ovládá jen zlomek území, zatímco o zbytek bojuje s dalšími hnutími, a jež je klasickým příkladem „failed state", zhrouceného státu; časopis Foreign Policy jej tři roky za sebou umístil na smutné první místo takových zemí. Zdaleka nejstabilnější je na jeho území Somaliland, který vyhlásil nezávislost v roce 1991 a který by se díky celkem fungující demokratické vládě mohl dočkat uznání, jež mu zatím úplně chybí.
S Moskvou v zádech
Další kapitolou jsou malé separatistické státečky, které neuznává prakticky nikdo, ale které centrální vlády daných států neovládají - od Gruzie se s podporou a uznáním Moskvy odtrhly Jižní Osetie a Abcházie, ale za státy je po ruském diplomatickém úsilí uznaly jen Nikaragua, Venezuela a Nauru. Severokyperskou tureckou republiku uznává ze členů OSN jen Turecko, Náhorno-karabašskou republiku (sporné území mezi Arménií a Ázerbájdžánem) či Podněstří (které je de facto nezávislé na Moldavsku) oficiálně neuznává žádný nesporný stát, a přece mají kontrolu nad svým územím a populací.
Svéráznou entitou je Suverénní řád Maltézských rytířů, většinou se bere za suverénní nestátní subjekt mezinárodních vztahů - nemá kromě dvou sídel žádné vlastní území, ale přes dvanáct tisíc členů a oficiální diplomatické styky s více jak stovkou zemí. Vydává dokonce vlastní poštovní známky či poznávací značky automobilů, naopak internetovou koncovku řád nedostal.
193. člen?
Súdán je po příměří ve vleklé občanské válce (1983-2005, resp. předtím ještě 1955-1972) i formálně rozdělen na sever a jih, mírová dohoda uznává provizorní ústavu a autonomní vládu jižní části. Ústřední vládu v Chartúmu pak utvořili zástupci obou částí.
Nezkrachuje-li referendum, neměl by Jižní Súdán mít příliš problémů s diplomatickým uznáním i přijetím do OSN. Zdaleka to ale neznamená, že bude vláda v Jubě úspěšná i co do kontroly vlastního území.
