Abdulkabir a pětice jeho přátel, všichni původem z Nigeru, přešli na cestě do jižní Libye skalnaté hory a písečné cesty, aniž potkali jediného pohraničníka. Jakmile se dostali bezpečně přes hranice, už nepovažují za nutné se schovávat. Jihozápadní saharský cíp Libye při hranici s Alžírskem a Nigerem nabízí otevřené dveře pro ilegální migranty ze subsaharské Afriky, kteří míří do Evropy.
Chaotická vláda v Tripolisu tento cíp zřejmě nechala úplně bez kontroly.
Vzpoura, která před třemi lety svrhla libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, vyprázdnila libyjský zbrojní arsenál, zaplavila region zbraněmi a vedla k rozpadu většiny státní správy, což umožnilo dobře organizovaným pašeráckým skupinám ovládnout hranici.
"Přešli jsme pěšky. Nebyla tam žádná armáda, ani policie," řekl Abdulkabir čekající s přáteli na převáděče, který je dovede do Ghatu, prvního města na libyjském území.
Utábořili se nedaleko nevydlážděné cesty vedoucí přímo k nedalekému stanovišti libyjské pasové kontroly, žádná hlídka je ale nevyrušila.
Italská pobřežní stráž zatím pro letošek zaznamenala 50 tisíc osob, které se do Itálie dostaly ze severní Afriky na lodi. To je už nyní o 10 tisíc více než za celý loňský rok. Většina obyvatel subsaharské Afriky přišla přes Libyi.
Pohraniční úředníci uvádějí, že každý den přejde hranici v Ghatu až 200 Afričanů, většina míří na sever k pobřeží Středozemního moře, odkud cestuje lodí do Evropy.
"Hranice je otevřená ve dne v noci. Kdokoli chce, může ji přejít. Není tu žádná kontrola," říká Muhammad Abdal Kádir, šéf městské rady Ghatu. "Většina (pašeráků) jsou ozbrojení lidé, někteří prodávají drogy, jiní obchodují se zbraněmi, zbožím a převáděním nelegálních migrantů."
Tripolis, který leží o 1300 kilometrů severněji, navíc snížil objem finančních prostředků pro hraniční jednotky. Přiměla ho k tomu rozpočtová krize způsobená protesty, které zastavily vývoz ropy ze země.
V Ghatu postavili věznici pro migranty, které zadrželi při pokusu přejít hranici. Dnes je budova prázdná a zapomenutá, místní úřady tvrdí, že nedostaly prostředky k jejímu provozu.
Kromě převádění migrantů na sever pašeráci naopak na jih do subsaharské Afriky posílají zboží jako je benzin či pšenici. Mají na něm značnou marži, v Libyi je totiž díky státním dotacím levné.
Na jih ale proudí také zbraně, což u západních diplomatů budí obavy, zda se jih Libye nestává útočištěm či tranzitní stanici pro bojovníky mířící do oblastí, kde se válčí. Třeba na Kypr, do Egypta, Sýrie, Súdánu nebo do Mali.
Na dotaz, zda přes hranici přechází také ozbrojení bojovníci, jeden z pašeráků odvětil: "Podívej, hranice je otevřená. Můžeš si dělat, co chceš. Pašeráci, drogoví dealeři, Al-Káida... kdokoli chce, může projít. Není tu žádná policie."
Libyjská armáda a policie procházejí výcvikem, ale nemohou se rovnat ozbrojeným pašerákům. Síly ministerstva vnitra, které mají bojovat s nelegální migrací, čítají asi 150 mužů - a podle důstojníků mají pokrýt hraniční pásmo o délce 600 kilometrů.
"Uvažoval jsem o podání výpovědi, protože nemůžu řádně vykonávat svou práci," říká jeden z vyšších důstojníků procházející se po vydlážděné příhraniční cestě, kterou využívají jak libyjské, tak alžírské síly.
"Tohle je hlavní stezka pro nelegální migranty," ukazuje na skalnatou cestu, kde jsou pohozeny lahve s vodou a boty, které tam nechali lidé, co přešli hranici.
Jeho jednotka, podpořená armádními stanovišti rozmístěnými podél hranice, se spoléhá na deset let staré kalašnikovy a má k dispozici jen několik málo satelitních telefonů. Ty jsou přitom nezbytné pro koordinaci akce.
Pokud má Evropa strach z migrantů, měla by nám více pomoci s vybavením a výcvikem stráží, říká. "Žádali jsme o pomoc Organizaci spojených národů, mezinárodní skupiny v Libyi," uvádí. "Ale není tu žádná mezinárodní, dokonce ani místní podpora. Nic zásadního se tu nestalo."
