V muslimském světě nebývá zvykem, aby ženy ve společnosti hrály významnější roli. Výjimku je třeba hledat až u břehů Atlantského oceánu. V Západní Sahaře jsou to právě ženy, kdo tvoří jádro hnutí usilujícího o nezávislost tohoto sporného území. Ve světě se ale o nich příliš nemluví.
Podle některých je Západní Sahara poslední africkou kolonií. Zatímco jiné země se nadvlády západních mocností v průběhu minulého století zbavily, sporné území sousedící s Mauritánií a Alžírskem stále ovládá Maroko. Takřka čtyřicetiletý boj místního etnika Sahrawi za nezávislost je dosud bezvýsledný.
Maroko získalo (spolu s Mauritánií) území po odchodu Španělů v roce 1976 a jeho většinu udrželo i po následující válce s hnutím Polisario, bojujícím za vyhlášení samostatné Saharské arabské demokratické republiky. Mauritánie se v průběhu konfliktu své části vzdala ve prospěch Polisaria. Válka byla ukončena v roce 1991 a od té doby se Sahařané, kteří ovládají asi pětinu území, snaží nezávislosti docílit především mírovou cestou.
Je možné, že současná povaha konfliktu je ovlivněna právě velkým množstvím žen, které se do něho zapojují. Ony samy svou pozici vysvětlují umírněnou interpretací islámu, svobodou odvozenou od nomádských kořenů a přetrváváním tradičních rolí ve společnosti - na demonstrace prý mají více času než muži.
Jejich vůdkyní je Aminatou Haidarová, asi jejich jediný zástupce více známý ve světě. Haidarová, označovaná někdy jako sahrawský Gándhí, byla opakovaně vězněna a v roce 2009 upoutala pozornost zahraničních médií hladovkou na letišti ostrova Lanzarote na Kanárských ostrovech. V roce 2012 byla nominována na Nobelovu cenu míru.
"Jsme pyšné na to, že to celé vedou ženy," řekla britskému deníku Guardian.
Marná snaha
Úsilí, které ženy vyvíjejí, však zatím nemá žádné výsledky. Maroko mělo sice po ukončení války v roce 1991 uspořádat referendum o sebeurčení, nikdy však k němu nedošlo. Rabat Západní Saharu považuje za integrální součást svého území. Nechce ztratit rybolovné oblasti a fosfátové doly, mluví se také o těžbě ropy u pobřeží.
Problémem pro Sahařany navíc je, že Maročané je stále více početně převyšují. Z půl milionu obyvatel Západní Sahary tvoří Sahrawiové oddělení zaminovaným valem jen asi třetinu. Maroko tvrdí, že jejich samostatný stát podporovaný nepřátelským Alžírskem by nebyl životaschopný a stal by se doupětem teroristů.
Sahařanky se ale nezdávají a pokračují v protestech. V květnu se jedné z jejich akcí zúčastnilo na tisíc lidí. Velký zájem byl zřejmě způsoben rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN, které odmítlo americký návrh na to, aby zdejší mise OSN mohla monitorovat lidská práva. Když už nemohou získat nezávislost, upínají se aktivistky alespoň k autonomii, o které marocká vláda údajně uvažuje.
Haidarová je ale optimistka. "I když já se dne, kdy Sahara bude nezávislá, nedočkám, jsem naprosto přesvědčena, že příští generace se nezávislosti dožije," říká.
Podle další z aktivistek Djmi El Ghalii jsou výhodou Sahařanek zkušenosti, které načerpaly v uprchlických táborech v Alžírsku, kam utekly před válkou s Marokem. Byly to právě ony, kdo se většinou staral o jejich chod.
"V porovnání s muslimskými společnostmi ve Středomoří nebo Arábii disponují ženy v Západní Sahaře významnými výhodami. Válka jim v táborech dala příležitost zapojit se do každodenních operací boje za nezávislost," tvrdí i Jacob Mundy z americké Colgate University, jenž na oblast zaměřuje svůj výzkum. Mohou tak mimo jiné svobodně vyjadřovat své politické přesvědčení či žádat o rozvod, aniž by je společnost stigmatizovala.
Za svůj boj však platí vysokou cenu. Když si Djmi El Ghalia sundá z hlavy šátek, na temeni její hlavy jsou viditelné jizvy. Ve vězení jí na hlavu lili chemikálie. Většinu ze čtyř let za mřížemi prý strávila se zavázanýma očima, často ji svlékali do naha a mučili. "Pořád mám jizvy od toho, jak mě psi kousali do masa," říká.
Zadržování místních aktivistek a aktivistů stále pokračuje. Amnesty International opakovaně upozorňuje, že dotyční jsou po zatčení mučeni.
Nelze nicméně očekávat, že by se na situaci Západní Sahary v dohledné době cokoliv výrazně změnilo. Hlavním důvodem je úspěšný lobbing Maroka v zahraničí a strach Západu, aby neohrozil stabilitu jednoho z mála klidných států v regionu.
