Plukovník Muammar Kaddáfí a jeho z písku a petrodolarů vyrostlá generace arabských intelektuálů, vojáků a profesionálních revolucionářů jsou jedním z nejvýraznějších fenoménů poslední třetiny 20. století.
V novověké historii Libye není ani tak přelomem získání nezávislosti v roce 1951, jako spíše o osm let později zahájení těžby ropy. Nové možnosti uvolňovaly staleté společenské vazby a vzbuzovaly nové naděje.
Myšlenky znárodnění přírodních zdrojů, arabské jednoty vůči světu západních technokratů, snaha po spojení islámu a národního socialismu v ideologii národní spásy dorazily z Egypta, Sýrie a Alžírska i do řad vojáků libyjských.
Panarabský sen
Skupina mladých důstojníků ráno 1. září 1969 bez jediného výstřelu sesadila prvního a zároveň posledního krále Libye Idrísího I. Revolucionáři vypověděli smlouvy se Spojenými státy a s Británií o udržování vojenských základen v zemi.
Převzali většinové podíly v zahraničních bankách působících v zemi a následujícího roku zestátnili těžbu a obchod s ropou. Umírající egyptský prezident Gamál Abd an-Násir, který v roce 1952 sesazoval krále Farúka, označil Muammara Kaddáfího za "ručitele arabského nacionalismu a arabské jednoty" (1970).
Kaddáfí prováděl "národní a sociální revoluci" a měl k tomu vlastní prostředky. Domácí opozice v armádě se sice ještě koncem roku 1969 a na začátku 70. let pokusila o jeho sesazení, důsledkem byla faktická samovláda. Nespokojenost mezi studenty v 70. a 80. letech tvrdě vymýtil, do zahraničí musela uprchnout řada jinak smýšlejících důstojníků.
Doma bylo zlikvidováno několik dalších pokusů o puč. V 90. letech z podzemí vystupují libyjští islamisté. Ti všichni vedle monarchistů v exilu mezitím vytvořili několik víceméně nespolupracujících protikaddáfíovských organizací a jejich nesourodost dává tušit, jak složitý bude vývoj Libye po Kaddáfím.
Třetí teorie a Zelená kniha
Zklamáním pro Kaddáfího byl kurs Násirova nástupce v Egyptě Anwara Sádáta, který zásadně revidoval Násirovu orientaci, a to, že nebyl přizván k boji proti Izraeli v šestidenní válce roku 1973. Tehdy nastoupil libyjský vůdce vlastní cestu, a věru neotřepanou.
Kaddáfí vyhlásil libyjskou "kulturní a lidovou revoluci" a proklamoval svou "třetí univerzální teorii" jako konkurenční výzvu vojáka z pouště kapitalismu a komunismu. Myšlenky libyjské revoluce formuloval ve svérázném třídílném sešitkovém souboru Zelené knihy (1976 - 1979).
V praxi se projevily v březnu 1977 vyhlášením všem moderním standardům se vymykající Socialistické lidové arabské libyjské džamáhíríje (od arabského slova pro masy, džamáhír). V Kaddáfího systému se pojily prvky učení sanúsíů. Islámský řád s klášterem v oáze Džarabúb na hranicích s Egyptem staví na původním islámu, kázni, vojenském výcviku, práci, bdí nad čistotou mravů bez cizích vlivů, neměl však nikdy panislámské tendence.
Obecně je kaddáfíismus pel-mel islámu, utopického socialismu a svérázných osobních komentářů. Hnací silou dějin je podle Kaddáfího národní faktor. Ztotožnil pojmy sociální a národní. Základem mezilidských vztahů je korán a jako základní zákon platí i pro Zelenou knihu.
Na rozdíl od jiných arabských vůdců si Kaddáfí nechal otevřeny dveře ke komunistům, neboť tvrdil, že "ekonomika se nevztahuje na víru v boha". Iluzorní jednota "arabského národa" v jedné velké džamáhíríji neměla šanci na úspěch.
Vůdčí osobnosti jako v Egyptě Anwar Sádát a od roku 1981 Husní Mubarak, Háfiz Asád v Sýrii, Habíb Burgiba v Tunisku, plukovník Huari Bumedien v Alžírsku, Saddám Husajn v Iráku, arabští monarchové včetně Hasana v Maroku měly své styly vlády a vlastní ambice.
Kaddáfího pravá demokracie
Se systémem parlamentní demokracie kaddáfíismus skoncoval. V první části Zelené knihy je definitivní soud: jakákoli forma zastupitelství je podvod. Všude tam, kde fungují zastupitelské instituce, tj. na Západě a u komunistů, vládne diktatura.
Občan džamáhíríje, formy přímé demokracie, je v místě bydliště zaregistrován v tzv. základním lidovém sněmu (původně jich bylo dva tisíce), který zvolí místní lidový výbor a lidové sněmy okresní.
Co rozhodnou základní sněmy, je nezrušitelné. Občané džamáhíríje "pracují" ještě v profesních syndikátech a tyto instituce vysílají své zástupce do celostátního Všeobecného lidového sněmu. Všeobecný sněm řídí generální tajemník a ministři mají titul tajemníků.
Sněm pouze naformuluje usnesení základních lidových sněmů do podoby zákona a rozejde se. Zelená kniha neřeší, co dělat, když tento mechanismus právě neklape. Libyjský občan je však pravověrný mohamedán, jemuž je koránem vlastně vše dáno, a proto všechna další posuzování jsou pouhými konzultacemi.
V džamáhíríji neexistují politické strany a hnutí (ale nejméně patnáct v emigraci), protože podle Kaddáfího jsou partaje zlem. Ostatně Libyjci je mimo formální existenci několik let za Idrísího vlády vlastně ani nepoznali.
Kromě vlády Mao Ce-tungových "rudých gard" v 60. a 70. letech džamáhíríje upomíná na ideální představy o beduínském životě a o kmenových shromážděních, včetně zasedání ve velkých stanech, přijímání státních návštěv ve stanech v poušti apod.
Export revoluce
Libyjský vůdce v 70. a 80. letech podporoval v celém světě skupiny, které se jasně proklamovaly "protiimperialisticky". Libyjské peníze a zbraně dostávala levičácká hnutí Střední a Jižní Ameriky, Karibiku a Asie, ale také např. Kanakové na Nové Kaledonii, IRA či některá černá hnutí v USA.
Jako úhlavní nepřítel Izraele podporoval palestinské Araby stejně jako protimonarchistické skupiny v zemích Arabského poloostrova. Libye dlouhé roky vedla válku s Francií o Aouzou (Auzu), území na severu Čadu.
Zlom nastal v roce 1986, kdy po sérii incidentů v Syrtě podnikli Američané nálet na vojenské objekty v Libyi jako odvetu za teroristické útoky na americké voják
y. Od té doby se Kaddáfího zahraniční vojenské iniciativy vytrácely. Po střelbě z libyjské ambasády v Londýně, kdy přišla o život britská policistka (1984), atentátech na americké vojáky (1986), bombových útocích na civilní americké (případ Lockerbee s 270 mrtvými, PanAm 1988) a francouzské letadlo (170 obětí nad Saharou, UTA 1989) byly na Libyi roku 1992 Radou bezpečnosti OSN uvaleny hospodářské sankce.
Ty byly zmrazeny teprve v dubnu 1999 poté, co Kaddáfí vydal podezřelé atentátníky mezinárodnímu soudu v Haagu a vyplatil odškodné pozůstalým ve Francii. Kaddáfího režim se tak pozvolna dostává z mezinárodní izolace a země se opět otevírá zahraničním obchodníkům a investorům. Do hlavního města Tripolisu se po normalizaci vztahů vracejí evropští diplomaté.
Konec panarabského snu
Pokusy Kaddáfího o "státní unie" s arabskými státy končily u proklamativních dohod. Slučování se Sýrií (1980), Marokem (1984), Alžírskem (1987) a Súdánem (1988) byly efemérními pokusy spojit nespojitelné.
S pádem berlínské zdi, s rozpadem Sovětského svazu a s postupujícím mírovým procesem na Blízkém východě - a snad i po kosovské demonstraci síly NATO, se manévrovací prostor libyjského "státu 
všeho lidu" výrazně zmenšil. Po neúspěchu v arabském světě se Kaddáfí soustředil na podporu různých hnutí za nezávislost hlavně v jižní a západní Africe.
Vývoz revolučních myšlenek zatížil libyjskou hospodářskou bilanci. Jakmile se země dostala ve druhé polovině 80. let do mezinárodní izolace, prudce klesly příjmy z prodeje ropy (roku 1980 22,6 mld. USD, v roce 1986 jen 6 mld.).
Směr Afrika
Se svou zahraničněpolitickou minulostí možná Vůdce libyjské revoluce skoncoval. V nedávném rozhovoru pro pařížský list Le Figaro oslavenec Kaddáfí prohlásil, že s Araby z Arabského poloostrova je spojen pouze vazbami sentimentu, zatímco s Afričany ho pojí vazby materiální a existenční: "Afričtí Arabové jsou Afričané a asijští Arabové jsou Asiaté."
Výrazem této nové orientace se stalo loni utvořené hospodářské Společenství států Sahelu a Sahary (COMESSA: Libye, Burkina Faso, Čad, Mali, Niger, Středoafrická republika a Súdán, přistoupila Eritrea). V duchu ghanského politika Nkrumaha chce vytvořit Spojené státy Afriky. Kaddáfí nyní pléduje pro založení ústřední africké banky s jednotnou africkou měnou, pro stavby komunikací spojujících sever Afriky s jihem a západním firmám nabízí zakázky ve výši 15 miliard dolarů.
"Nepožaduji vůdcovství, hledám cestu, jak vytvořit novou Afriku," říká zestárlý revolucionář. O uspořádání vztahů Libye k Izraeli však Kaddáfí nadále neuvažuje. V rozhovoru pro list Al-Haját prohlásil, že k urovnání může dojít pouze tehdy, vrátí-li se palestinští Arabové do svých domovů a stanou-li se občany Izraele.
Konec dobrý...?
Revolucionářský chaota a správce ropného bohatství po 
dekádách budování šťastné pozemské předsíně ráje nepochodil. Zůstávají po něm stovky obětí z teroristických útoků libyjské tajné služby proti opozičním představitelům, nebo "spřátelených" skupin proti institucím demokratických států.
Nespočítány zůstanou oběti válek, na nichž se Kaddáfího režim podílel. S třicetiletým zpožděním říká dnes libyjský plukovník: "Je na čase odhodit zbraně a pracovat na míru a rozvoji."
•
Země vojáků
Na ploše 1,8 milionu km 2 žily v době, kdy se Kaddáfí dostal k moci, necelé dva miliony obyvatel; dnes je Libyjců pět milionů.
Rozhodující silou ve státě byla a je armáda. Ačkoli byl Kaddáfí tichým spojencem Sovětského svazu, nikdy Rusům nepovolil na svém území zřídit vojenskou základnu. Velké zavodňovací, dopravní a průmyslové projekty připadaly nadále západním firmám.
Počet ruských poradců nikdy nebyl tak velký jako v Násirově Egyptě (tam 20 tisíc). Libyjská armáda ale byla jednou z nejsilněji vyzbrojených armád třetího světa. Kaddáfí kupoval - a platil hotově - zbraně ze sovětského bloku. V polovině 80. let měla Libye na 3000 tanků; více než bývalé Východní Německo. Libyjské letectvo bylo co do počtů srovnatelné s italským (letadla byla pilotována mezinárodními posádkami, např. piloty ze Severní Koreje). Pozemní síly byly odhadovány na téměř 100 tisíc mužů.
•
Muammar Kaddáfí
O svém dětství toho příliš neví ani samotný Kaddáfí. Prý se narodil v roce 1942 v rodině berberského beduína v kraji kolem města Misuráta nebo Surt. Jak sám říká, možná na hřbetu velblouda.
Dává přednost beduínskému stylu života, rád pobývá ve stanech a po amerických náletech v roce 1986, kdy málem přišel o život a byla zabita jeho adoptivní dcera, nepřespává na jednom místě více než dvě noci. Po operaci kyčelního kloubu roku 1998 chodí o holi. Stále prý pije velbloudí mléko a jeho životospráva je spartánská. Nepije, nekouří, nemá prý žádné materiální slabosti.
Kaddáfí ve svých šestnácti založil revoluční buňku, která si dala za cíl svrhnout krále a bojovat se "sionisty". V roce 1959 začal na libyjské univerzitě studovat práva, dějiny a politické vědy. Již tehdy zavrhnul marxismus jako něco pro islámské myšlení nečistého.
Byl považován za problémového studenta. S právnickým diplomem v kapse začal studovat na vojenské akademii v Benghází, tehdejším sídelním městě království. V roce 1966 byl na roční stáži v britském Sandhurstu a doma pak sloužil jako kapitán spojařů.
V roce 1997 byl sice povýšen na generálmajora, ponechal si však popřevratovou hodnost plukovníka. Kaddáfí byl pod různými tituly hlavou státu, ale v roce 1979 se všech státních funkcí vzdal a zůstal prostým Vůdcem revoluce a vrchním velitelem armády, bez něhož v zemi nefunguje nic.
Komunistické Československo ho poctilo roku 1978 Řádem Bílého lva s řetězem. Na mezinárodním fóru vedle své "revoluční" činnosti proslul spektakulárním vystupováním s velbloudy, které vozil s sebou s velkými obytnými stany.
Josef Landergott, TÝDEN 36/99
Na fotografii: (1) Muammar Kaddáfí řeční na ghanské univerzitě na Africkém kongresu, 30. červen 2007; (2) Kaddáfí se Husajnem v Bagdádu, 1979; (3) Kaddáfí (vpravo) a jugoslávský diktátor Josip Broz Tito, nedatováno; (4) Kaddáfí a první dáma Filipín Imelda R. Marcosová; 70. léta; (5) Muammar Kaddáfí, 12. červenec 2004; (6) Kaddáfí v plukovnickém, nedatováno; (7) Muammar Kaddáfí na jednání o vyrovnání s obětmi z Lockerbie, 10. srpen 2003; (8) Kaddáfí na své domácí půdě, 30. listopad 2006; (9) Kaddáfí a venezuelský prezident Hugo Chávez, nedatováno; (10) Kaddáfí jako hlavní postava nové opery, která bude uvedena v Londýně, nedatováno
FOTO: (1) AP, (2) hinduonnet.com, (3), (4) a (7) archiv, (5) ornl.gov, (6) blogging.no, (8)Agencia Brasil, (9) mci.gov.ve, (10) ntlworld.com
