Na okraji Káhiry je několik oplocených sídlišť, do nichž se vjíždí branou. Jsou domovem a útočištěm nejbohatších přátel rodiny prezidenta Husního Mubaraka. Co se stane s lidmi, kteří mají na to, aby měsíčně zaplatili za údržbu trávníku šest tisíc egyptských liber (18 tisíc korun), přijdou-li jejich dobrodinci o moc? táže se komentátor listu International Herald Tribune.
Návštěvníka jedné z vil zaujal dokonale zavlažovaný trávník. Také si všiml, že i v mírné egyptské zimě v domě běží klimatizace. Měsíční účet za elektřinu činí 10 tisíc liber.
Jak se člověk dostane k vodě na zalévání trávníku v zemi, v níž zemědělci nemohou zavlažovat svou úrodu, lidi drží při životě subvencovaný chléb a fazole a kde se považuje za šťastlivce každý, kdo měsíčně vydělá víc než 100 dolarů (1800 korun)? Spokojený majitel vily odpovídá: O to se stará můj dobrý přítel Ahmad Maghrabí.
Tento někdejší ministr bytové výstavby je jedním z těch, jež nově jmenovaná Mubarakova vláda označila za nepoctivce a zmrazila jim konta. Říká se tomu generální úklid, avšak zapomíná se na to, že mnoho z těch lidí si stačilo včas své jmění převést do Švýcarska.
Hrozící propast mezi bohatými a chudými není problém jenom Egypta. V zemi s 83 miliony lidí, z nichž třetina je negramotná a kde se velké peníze dají vydělat jedině ve spojení s prezidentovým synem Gamálem, je právě toto téma velmi ožehavé.
Kdo se v těchto dnech ocitl na káhirských ulicích, nejčastěji zaslechl slova korupce, krádeže, zloději. Nic lidi nedráždí víc než státem podporované bezpráví, v němž o tom, co je špatné nebo dobré, rozhoduje Mubarak.
V Egyptě existuje svobodná ekonomika držená Západem, ale řízená rodinou, jež pohrdá svobodou. Globální bohatství je v rukou vybrané menšiny. "Nikdo se tu z ničeho nezodpovídá, neexistuje nezávislé soudnictví, není tu kyslík. Pravidla nejsou známa. Nevíte, proč vás zatkli. A když soudce nařídí, aby vás pustili, zatknou vás znovu," sdělil jeden ze západních diplomatů.
Člověku se chce litovat Maghrabího a jemu podobné, držené teď na suchu. Stali se obětí svévole, z níž předtím sami těžili. Ale jejich exemplární trest se míjí účinkem. Nedostatky uzavřeného systému může napravit jedině jeho otevření.
Bez zavedení jasných pravidel a nezávislých úřadů spolu se zodpovědnou a zvolenou vládou budou krádeže pokračovat, jenom v jiné formě. O zavlažování trávníků se prostě postará někdo jiný, pole zůstanou vyprahlá.
Ani po deseti dnech protestů není jasné, zda je Mubarak připraven ustoupit a dát prostor těmto základním změnám. Jisté je, že jeho čas vypršel.
Vyvolává to otázku: Ve jménu čeho byly USA ochotny financovat spojence pohrdajícího právem i demokracií, tedy vším, co Amerika hájí? Odpovědí je několik. Aby zastavily radikální muslimy ohrožující životy Američanů. Aby zajistily bezpečnost jiného spojence - Izraele. Aby udržely jakkoli pokroucený svobodný trh, z něhož těží americké podniky.
To jsou pochopitelné argumenty, avšak zavírají oči před zjevnými fakty: Blízký východ se změnil. Pokrytectví Ameriky neuniká nikomu. Islámské strany jsou schopné řídit prosperující ekonomiku i demokracii, o čemž svědčí Turecko. Nejúčinnější pomoc Izraeli nespočívá v uzavření této země do defenzivy, ale v povzbuzování, aby se otevřel moderním silám Blízkého východu.
