Jak se Jižní Súdán blíží vyhlášení nezávislosti, vracejí se stovky optimistických uprchlíků do vlasti s nadějí v budování nového státu. Jeden z nich si z Izraele veze ideu kibucu.
"Mám sen," říká Emmanuel Logoro, sedící ve své chýši, kterou zdobí vánoční stromek, jejž si přivezl z izraelského Ejlatu. "A mám plány," vytahuje diagramy organizační struktury kibucu.
Devětadvacetiletý Logoro mluví bezvadně hebrejsky, včetně typického slangu. Patřil mezi první súdánské žadatele o azyl, kteří v lednu 2006 překročili egyptsko-izraelskou hranici. O zemi věděl jen to, co se dočetl v bibli, píše izraelský deník Haarec.
Po devíti měsících v zadržovací vazbě a třech žádostech k soudu jej propustili do kibucu Ejlot, kde žil až doteď. Pracoval v jídelně a v údržbě, naučil se jazyk, hrál v rockové kapele a nadělal si mnoho přátel, kteří mu uspořádali pořádnou rozlučkovou party. "Mohl jsem tam zůstat celý život, nic mi tam nechybělo."
A stejně tak se v kibucu líbilo jeho manželce Sáře, se kterou se seznámil v uprchlickém táboře v Egyptě. Poslední roky pracovala v hotelu v Ejlatu. Nejstarší dcera, devítiletá Cindy, se narodila v táboře v súdánské metropoli Chartúmu, ale do školy chodila v Izraeli. "Velmi dobrá žačka a hodné děvče," čte nahlas ze svého hebrejského vysvědčení dvěma mladším bratrům. Ti už se narodili v Izraeli.
V kibucu se rodina měla velmi dobře, a přece se vracejí do vlasti. "Je to náš domov, přece jen. Brzy budeme nezávislá země a čeká tu na nás spousta práce." Třeba právě založit kibuc.
Socialismus po židovsku
Kibucy jsou svébytné vesnice-společenství, zakládané od roku 1909 jako utopické komunity v tehdejší Palestině, držené Osmanskou říší. Kombinace socialistických a sionistických idejí se ukázala být silným motivem pro návrat Židů do Palestiny, tvrdou zemědělskou prací se utužovala jejich vůle. Po desetiletích rozkvětu se mnohé z nich začaly částečně privatizovat a liberalizovat, mnohé z komunit ztratily charakter a status kibucu úplně. Dnes jich je v Izraeli 273 a žije v nich přes sto tisíc lidí, zejména na periferiích území.
Logoro byl v kontaktu s lidmi v jihosúdánské metropoli Džubě, získal podporu tehdejšího ministra zemědělství, banka slíbila úvěr a Liborův strýc nabídl kus kmenového území. Čeká už jen na třicítku rodin. "Máme zemi, máme déšť. Sjednotí nás to a posune dopředu, tak jako se Židé z Evropy dali dohromady, aby se modlili, jedli, pracovali a zúrodňovali půdu... Co je lepšího než kibuc?" neskrývá nadšení.
Nedělá si příliš těžkou hlavu, že je africká společnost založená odlišně, na širších rodinných vazbách a kmenové příslušnosti, které právě komunitní uspořádání kibucu zpřetrhá. "Bude to nový model."
V Jižním Súdánu, rozvráceném roky občanské války, se momentálně nic nepěstuje, Logoro hodlá začít s mangem a papájou.
Světáci jsou vítaní
Vedle "odchovance" židovského kibucu se do Jižního Súdánu vracejí uprchlíci ze všech možných koutů. Někteří byli v uprchlických táborech v sousedních jižních zemích a už ani nemluví arabsky, další se učili tancovat salsu na Kubě, jiní byli v detenci na severu země. Najdou se i tací, co sloužili v libyjské armádě, další pečovali o lidi v Austrálii, ještě další zase kočovali po Etiopii. „Tito navrátilci nám mají hodně co nabídnout," vyjadřuje naději úředník Elijah Meen, který sám vyzvedává bratra Gordona na letišti. Neviděli se kvůli válce osmnáct let.
I Gordon byl v Izraeli, kam ho propašovali beduíni po letech strávených v uprchlických táborech v Ugandě, Keni a Egyptě. Není tak nadšený jako Logoro, neboť se mu v Izraeli nepodařilo sehnat peníze na studium, ale i tak uznává židovský stát za dobrého spojence.
"Nevěděl jsem o Izraeli nic, ale jsou k Jižnímu Súdánu přátelštější než ostatní země. Čelili jsme těm samým Arabům." Súdán rozdělily krvavé spory mezi převážně arabskou-muslimskou populací severu a černošským, křesťansko-animistickým jihem.
Když nesehnal práci, snažil se také o vstup do armády, ale bylo to těžké. „Nebyl jsem z Dárfúru, nebyl jsem privilegovaný. Neměl jsem ty správné papíry." Súdánský region Dárfúr byl v zahraničí asi nejviditelnější.
"Doufali jsme, že se vrátí domů se znalostmi ze školy. Ale i bez něj, tito lidé viděli svět. I když neumějí postavit silnici, aspoň viděli, jak stavění silnice vypadá. Viděli dobré domy a dobré mosty a mohou nám tu pomoci," vítá vlny navrátilců Meen starší. A stejně se vyjadřuje budoucí ministr zahraničí nové země, Deng Alor. "Přinášejí zpátky nápady, investice, jazyk. Jsou přínosem." Například Logoro, než se plně rozjede jeho kibuc, hodlá učit hebrejštinu na univerzitě. Může se budoucím mezinárodním vztahům hodit.
