Do Berlína dorazila delegace z Namibie, jejíž členové si zpět domů odvezou mimo jiné dvacet lebek svých předků. Pocházejí ze sbírek, které němečtí kolonizátoři shromáždili v oblasti Německé jihozápadní Afriky (Deutsch-Südwestafrika, DSWA) na přelomu 19. a 20. století.
Lidské lebky si vyzvedne šedesátičlenná delegace, k níž patří tradiční kmenoví vůdci, politici a novináři z Namibie, která byla jednou z kolonií Německé říše (1884 až 1915).
V muzeích Spolkové republiky jsou dodnes stovky lidských lebek, jež patřily domorodým obyvatelům Německé jihozápadní Afriky, hlavně z kmenů Herero a Nama.
Na základě zkoumání těchto lebek se někdejší němečtí vědci snažili dokazovat, že bílá rasa je nadřazena černé. Ostatně tehdy šlo v koloniálních mocnostech o velmi rozšířený, téměř všeobecný názor a bílí kolonizátoři považovali svou činnost v Africe za civilizační počin.
Přes drobné neshody žili dlouhé roky nepočetní němečtí kolonisté na jihozápadě černého kontinentu v relativní shodě s tamními domorodými obyvateli. Obchodovali s nimi, zaměstnávali je, kupovali do nich půdu. Hlavně někteří hererští náčelnici s koloniální správou ochotně spolupracovali, neboť z toho měli osobní prospěch.
Část německých mužů dokonce žila s domorodkami jako manželkami-konkubínami. Říšské zákony bílo-černé sňatky neuznávaly.
Začátkem 20. století se ale situace v kolonii pro domorodce velmi zkomplikovala. Mimo jiné masovým vymíráním dobytka, který hlavně pro Herery představoval cosi jako alfu a omegu jejich bytí. Původní obyvatelé byli nuceni za pakatel prodávat svou půdu kolonistům. Začal u nich narůstat pocit, že jsou o svou zemi a stáda dobytka okrádáni. K tomu se přidávala nevole nad rostoucím počtem případů "loupeží" černých žen osadníky.
Hererové zahájili povstání, při němž zmasakrovali kolem dvou stovek bělochů. Následovala nemilosrdná reakce německých ozbrojených sil. Generál Lothar von Trotha vydal rozkaz, jímž fakticky posvětil likvidaci Hererů. Jestliže jich na začátku konfliktu žilo v kolonii odhadem 50 až 80 tisíc, na konci války roku 1907 jich zůstalo jen 15 tisíc.
Někteří historici označují masakry Hererů za první genocidu 20. století.
Desítky tisíc domorodců byly zabity, další pak zahynuly za krutých podmínek v lágrech – zčásti žízní a hlady. Ze stovek lebek Hererů a Namů se mnohé nacházejí v berlínské Charité. Před třemi lety namibijský velvyslanec v Německu prohlásil, že vrácení lebek do Namibie je "otázkou cti".
S výjimkou východní Afriky přišli Němci o své kolonie už na začátku první světové války. Neměli kapacity na to, aby je ubránili. Po válce se už Německu nepodařilo získat bývalé kolonie od vítězných mocností zpět.
