Humanitární krize
Ředitel Caritas: Katolická charita je pomalejší, ale fundovanější

"Nejsme tak rychlí jako klasické západní humanitární organizace, ale máme po celém světě stabilní síť," říká Alistair Dutton, ředitel humanitárních akcí katolické organizace Caritas Internationalis. "A v muslimských zemích nás přijímají lépe než ateisty," řekl v rozhovoru s on-line deníkem TÝDEN.CZ.

Jakou roli pro Caritas hraje katolictví? V čem je výhodou a v čem překážkou ve srovnání s laickými humanitárními organizacemi?

Caritas Internationalis je konfederací 164 národních členských organizací. Síla Caritas je v tom, že vždy spolupracujeme především s místní církví. Pocházejí z té konkrétní země a byli tam odvěky, takže jsou tam dobře známí a velice dobře znají kontext a lidi. Jejich analýza situace je proto prvotřídní, navíc má církev obvykle velkou důvěru. A tím, že církev obvykle působí v celé zemi, reprezentuje katolíky i třeba z různých etnických skupin. Takže v případném konfliktu nás nevnímají, že patříme k jedné nebo druhé straně, a to nám dává neutralitu a šíři záběru. Díky síti farností a církevní hierarchii máme v zemi ohromný dosah, kořeny po celé zemi. Nejsme jen nějaká neziskovka s kanceláří v hlavním městě, máme přímo sít základen, což je výborné jak pro získávání informací, tak pro realizování programů.

A také pokud jde o upozorňování na problémy, co je třeba udělat. Biskupové v každé zemi mají postavení místních vůdců, mají obvykle přístup k prezidentovi, premiérovi, k parlamentu, takže když se státními představiteli potřebujeme mluvit - ať už se něco děje, nebo bychom rádi něco změnili -, máme vysoce postavené osobnosti, které o tom mohou diskutovat. Důvěru, kterou církev už má, si jiné humanitární organizace musejí budovat.

Síla církve je v tom, že dokážeme realizovat rozsáhlé a dlouhodobé projekty. Myslím, že velké západní neziskovky dokážou rychle na místo dodat velkou kapacitu, čili okamžitě po nějaké katastrofě. Rozjíždějí velké akce ve dnech a týdnech bezprostředně poté, ale po roce patří obvykle projekt Caritas k těm největším. Je to proto, že pracujeme s národní úrovní. Trvá to déle než dovézt celou organizaci z ciziny.

Alistair Dutton

Humanitární ředitel Caritas Internationalis. Studoval fyziku, filozofii, politiku a ekonomii a stal se certifikovaným inženýrem. V humanitární oblasti pracuje po dobu patnácti let, během nichž vedl několik významných programů humanitární pomoci ve více než třiceti zemích světa: v Africe, Asii, Latinské Americe, Karibiku, východní Evropě a v oblasti Blízkého východu. Než začal pracovat pro Caritas Internationalis, působil v organizaci CAFOD, kde byl odpovědný za humanitární programy v Africe.

Zaměřujete se tedy na katolické země a oblasti?

Ne, máme 164 členů z většiny zemí světa. A působíme i tam, kde nemáme místní organizaci, třeba v Afghánistánu je pět našich lidí a ústřední koordinační jednotka v Kábulu. Možnosti naší práce ovšem jsou ovlivněny kulturou té které země. Pokud je někde církev v křehkém postavení nebo je tam menší, tak toho samozřejmě můžeme udělat méně, než když je katolická populace veliká. Ale jedna věc je, co jsme schopni dělat, a druhá, co by od nás bylo dobře přijato. Například v Sýrii by teď nebylo vhodné, aby katolická církev spouštěla velkou humanitární akci. V Sýrii by si to mohli vyložit jako šíření křesťanství, obracení na víru.

Zrovna Sýrie by byl zajímavý příklad.

O Sýrii bych raději nemluvil, vztah církve a vlády je tam velmi delikátní. Ale něco tam děláme. Vyberte si jinou zemi...

Tak jiné muslimské země.

Třeba Pákistán. Dominantně muslimská země, ale má malou křesťanskou populaci. Tam pracujeme po celé zemi, jak s křesťany, tak s muslimy. O tom, s kým a kde pracujeme, rozhoduje princip nestrannosti, pomáháme těm, kteří to potřebují.

Problémy máme v Somálsku. Ale ty tam má každý, není to konkrétně problém s církví, jde o bezpečnostní situaci a nefungující stát, o konflikty s milicemi al-Šabáb. 

Sám jsem pracoval v buddhistických, hinduistických, islámských i křesťanských zemích a na základě svých zkušeností bych řekl, že pracovat v muslimských zemích je pro nás jednodušší než pro laické neziskové organizace, které nemají náboženské pozadí. Extrémisté jsou všude a mluví se s nimi obtížně, ale většinou lidé rozumějí naší víře, i když je to jiné vyznání - je to lepší, než když někdo není vůbec věřící, to je pro ně těžší pochopit. Rozumějí těm rozdílům mezi námi, dá se o nich mluvit.

Katolictví nám nijak nepřekáží, naopak jsou mnohdy silné vztahy mezi různými vyznáními. Řekl bych, že se shodneme na 95 procentech a o těch pěti procentech můžeme diskutovat.

Spolupracujete s islámskými humanitárními organizacemi či rozvojovou pomocí?

Ano, s Islamic Relief, což je docela velká, globální konfederace se sídlem v Británii, spolupracujeme velice úzce v Somálsku, Pákistánu a dalších muslimských zemích. Máme společné, společně hrazené programy, na jiných místech zase koordinujeme stejně jako se všemi neziskovkami.

Jací lidé pro vás obvykle pracují?

Z velké většiny jsou to místní. Jen dvacítka ze 164 členských organizací působí i v jiné než ve své zemi.

A převážně katolíci?

To se ohromně liší. Řekl bych, že ve většině zemí bude většina personálu katolická, ale rozhodně ne výlučně. Máme muslimské kolegy, kolegy jiného vyznání i kolegy bez vyznání. Ale samozřejmě jsme katolická organizace a to platí i pro velkou část personálu.

Velké humanitární organizace bývají terčem kritiky: vyčítá se jim, že se v jejich aparátu ztrácí velká část peněz. Jak je to u Caritas?

Zaprvé: existují legitimní náklady, ale i ztracené peníze. Řekl bych, že obecně Caritas dovede peníze neztrácet. A když se o něčem takovém dozvíme, otevřeně to prošetříme a obvykle vyřešíme. Peněz myslím ztrácíme málo, jen výjimečně, ale je to malé procento.

A pokud jde o to, kolik peněz se z vybraných peněz skutečně dostane k potřebným, číslo neznám. Takové statistiky mi přijdou kontraproduktivní. Když realizujete velkou akci dodávání potravin, většina nákladů jde na jídlo, které skutečně distribuujete, to samé s jiným zbožím. Pokud provozujete nemocnici nebo školu, platíte mzdy doktorům a učitelům a tak dále. Některé sektory jsou náročné na práci, jiné mají hlavně přímé náklady, které skutečně jdou k potřebným.

 

A pak máme ještě hlavní kanceláře, na ně naše členské organizace také utrácejí rozumné částky, něco kolem pěti procent. Hlavně to jsou ale náklady na marketing, který jim pak umožňuje vybrat více peněz a udělat víc práce. To jsou legitimní investice, pokud chcete zajistit, že vyberete dostatek peněz a že je pak adekvátně a profesionálně použijete. Pokud chcete obecné číslo, myslím kolem devadesáti procent vybraných peněz se dostane do cílové země.

Osobně máte bohatou zkušenost z humanitárních akcí. Které byly pro vás nejtěžší, byly největší výzvou?

Takových je dost. Na Haiti to bylo těžké z mnoha důvodů, udeřilo tam ohromné zemětřesení a dost neobvyklé bylo, že zničilo hlavní město. Při většině takových katastrof pracujeme z hlavního města, kde pořád funguje vláda. To nebyl případ Haiti, zničilo to hodně vládních budov a zemřelo mnoho úředníků. A postihlo také Caritas, totiž nezabilo to až tolik našich lidí, ale většina z nich ztratila někoho z rodiny a přátel. Myslím, že jsme podcenili trauma, kterým procházeli, osobní zármutek. Rovněž kulturně je to pro nás obtížné místo, navíc měřítko, v jakém byla pomoc potřeba, bylo kolosální. Ta země před zemětřesením nikoho moc nezajímala - a najednou z ní byla priorita pro všechny. Nejde jen tak přehodit přepínač, z ničeho nic dorazit a říct: "Tady jsme, dáme se do práce." Musíte investovat do budování vztahů.

Ohromně obtížný byl také Dárfúr. Měli jsme tam veliký projekt, Caritas spolu s protestantskou sítí ACT Alliance; měli jsme rozpočet deset milionů dolarů ročně, respektive devadesát milionů dolarů za sedm let. Kromě toho má náš člen, Catholic Relief Services z USA, program v západním Dárfúru. Dohromady pomáháme ročně milionu lidí, což je významný podíl na pomoci Dárfúru. Je to ale obtížné prostředí, vláda je dost nepřátelská, aktivně omezuje naši akceschopnost - počátkem roku 2010 vykázali třináct velkých humanitárních organizací, ztratili jsme tři čtvrtiny humanitárních kapacit. Je to obtížné i proto, že Dárfúr je daleko od hlavního města, náklady kvůli tomu rostou, dodnes se tam bojuje, lidé dál prchají z domovů. A to je Dárfúr jen jednou oblastí Súdánu, vlastně jsou teď dva Súdány, odehrává se tam hned několik pohrom...

Proč vláda humanitáře vyhnala?

Protože Mezinárodní trestní soud v Haagu obvinil prezidenta Umara Bašíra ze zločinů proti lidskosti, vláda obvinila řadu neziskovek, že se podílely na sbírání důkazů a informací proti němu. Nás nevyhnali díky tomu, že se nám podařilo s vládou udržovat dobré vztahy.

Sám máte bohaté akademické zázemí, studoval jste přírodní i společenské vědy. Projevuje se to všechno ve vaší práci?

Nejdřív jsem absolvoval z fyziky, jsem inženýr. Pak jsem ale pět let studoval u jezuitů filozofii, politiku a ekonomii a při tom jsem strávil nějaký čas u jezuitské pomoci uprchlíkům v Nepálu - tak jsem se dostal do humanitární akce. Skrze vodní infrastrukturu jsem zkombinoval svoje zázemí inženýra s humanitární pomoci a pak už má láska k humanitární práci jen kvetla.