Tato dívka žila několik let jen se zvířaty, hlavně s kozami, ukazuje řádová sestra Fabiana na stále plachou Marii Jean. V péči polských františkánek v Kibeho na jihozápadě africké Rwandy je už třetí měsíc, ale teprve před několika dny poprvé promluvila.
Roky neměla s kým, neboť je od narození slepá, a tak ji rodiče, chudí rolníci, jednoduše zavřeli do chlívku. "Mrzáčka" skrývali před okolním světem. Vždyť nevidomý je jen přítěž, boží trest.
Bůh ale, chtělo by se alespoň v tomto případě říci, na nebohou Marii Jean kdesi u afrického rovníku nezapomněl. Jako zázrakem se dostala do zařízení, které vede trojice Polek z Kongregace Služebnic sv. Kříže a financuje je nevládní organizace Světlo pro svět (Light for the World). Řádové sestry se už desítky let specializují na výuku a výchovu nevidomých dětí, působí v řadě zemí světa a jsou v tomto směru uznávanými expertkami.
Internát pro slepé děti v Kibeho, který vznikl před dvěma lety a jenž sestává ze čtyř přízemních budov, by už jen díky personálu a čistotě trumfl leckteré podobné zařízení v Evropě. Ve Rwandě je zatím něčím ojedinělým, skoro jako z jiné planety.
Tamní sestry mimo jiné navrhují speciální pomůcky pro nevidomé či píší učebnice v Braillově slepeckém písmu.
Všech šedesát chlapců a děvčat, kteří jezdí domů jen na prázdniny, je ve věku nad šest let. "Rodina by jinak na své dítě mohla zapomenout," vysvětluje vrchní sestra Marie.
Podobných příběhů by františkánky mohly vyprávět mnoho. Slepé dítě je zkrátka (nejen v Africe) často považováno za břímě, zlořečence, bývá vystaveno značné diskriminaci, schováváno před okolím a někteří rodiče se ho jednoduše pokusí zbavit. Například se "nešťastnou náhodou" utopí...
Mnoho lidí s vážnými vadami zraku či jejich blízkých v zemích třetího světa netuší, že často stačí nepříliš nákladná pomoc - a postižený vystoupí z hluboké tmy i zdánlivě věčné izolace opět na světlo a může začít víceméně normálně žít. Může se starat sám o sebe a nebýt na obtíž.
Například operace šedého zákalu (katarakty) vyjde v režii některých nevládních organizací na černém kontinentě v přepočtu jen na 800 korun.
Většinu slepých lze léčit
Mimochodem: podle čerstvých údajů OSN je na světě zhruba 40 milionů nevidomých lidí, z nichž 87 procent žije v rozvojových zemích. Zhruba 75 procentům případů slepoty by přitom šlo zabránit prevencí nebo by bylo možné je zcela nebo zčásti vyléčit pomocí jednoduchých prostředků včetně operačních zákroků.
Nejčastější příčinou slepoty (vyjma rozvinuté státy) je zmíněný šedý zákal. Následují zelený zákal (glaukom) a záněty spojivky či rohovky (trachom). Osm z deseti slepých lidí je ale rádo, když mají co na sebe, mají kde složit hlavu a seženou jídlo, aby přežili další den. Kde však sehnat léky, natož lékaře, když za celý život nebyli dále než v sousední vsi a na dopravu do vzdáleného města nejsou peníze?
Řezání očí v terénu
Džíp už téměř hodinu šplhá a zase klesá na cestě po svazích vrcholků a nadskakuje na kamenech. Rwanda je nekončící shluk kopců. Auto konečně doráží do cíle - vesnice, na jejímž konci rozbil v těch dnech svůj stan outreach team čili výjezdní tým očních specialistů. Když nemohou choří do nemocnic, jezdí lékaři do odlehlých oblastí za nimi.
Ve výjezdní skupině z nemocnice v Kabgayi není jediná "bílá tvář". Se zahraničním přispěním už místní oční klinika zaškolila řadu odborníků, aby tyto úkoly zvládla s domácími. Kolem provizorní vyšetřovny pod širým nebem se shromáždil mocný dav vesničanů z širokého okolí, jako by se tu konal trh.
"Doslechla jsem se o tom v kostele," říká starší žena, která právě prošla úvodní procedurou registrace, popsala své obtíže a zaplatila nízkou částku. Jedna stařenka tvrdí, že ji převedla zvědavost. Za celý život prý ještě neviděla doktora.
Druhým krokem je základní zkouška vidění, při níž testující používá písmena, ale častěji jen prsty. Vybraní lidé pokračují na důkladnější vyšetření pomocí přístrojů.
Kolem testovaného, který si zakrývá jedno oko, se tísní mnohohlavý chumel - celý rej v režii bílých plášťů pro ně představuje nevídanou show.
V další fázi lékaři stanoví, zda je nutná operace a kde se uskuteční - jestli pacienta objednají do nemocnice, nebo sáhnou po skalpelu přímo v terénu. Operovaní bývají trpěliví a dobře spolupracují. Často ostatně vůbec netuší, co je za několik okamžiků čeká: je to jejich první zkušenost s chirurgickým zákrokem.
Outreach team je tvrdá škola. Snad při každém výjezdu se pracovníci setkávají s případy, kdy lidé trpí léta zbytečně, jen proto, že oční choroba je zanedbaná a neléčená. Na místě jim mohou nabídnout "zázračné" prozření.
Někdy je ovšem musejí poslat pryč, aby v ústraní dále snášeli bolest nebo čekali na smrt. Nejčastěji tehdy, kdy už je pozdě, dostupné zdravotnické kapacity nestačí nebo zkrátka na náročnou léčbu nejsou peníze.
Kouzelník Piet
K těm, kteří čekají na smrt, patří i maličký Célestin. Z místa, kde by měl mít levé oko, mu trčí jako homole velký mokvající nádor. Oftalmolog Piet Noë se u něho zastaví, pohladí ho po vlasech a říká: "Je už pozdě a chlapec je příliš slabý na to, aby přežil operaci." Jeho matka ho neustále drží v náručí a už několik dní chodí kolem očního oddělení nemocnice v Kabgayi."
Jako by věřila, že doktor z Belgie nakonec přece jen udělá zázrak.
Na zázraky tu však čekají desítky jiných. A dočkají se. Mezi nimi desetiletý Jean Claude, kterého těžce zranil ruční granát, pozůstatek genocidy z roku 1994, kdy bylo ve Rwandě zavražděno asi 800 tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů. "Našli jsme granát v křoví nedaleko školy. Kamarádovi utrhl ruce a zabil ho," vzpomíná Jean Claude a svírá otcovu ruku. Už měsíce žije v temnotě: o jedno oko přišel, druhé má těžce poraněné.
"Zachráníme mu ho," tvrdí doktor Noë. Za chvilku ho čeká pravidelný maraton operací, jde hlavně o šedé zákaly.
Za mladým Belgičanem, který proslul svou odborností a rychlostí operačních zákroků (františkánky o něm hovoří jako o "spasiteli"), jezdí pacienti z velké dálky. Práce v skromně vybaveném sále připomíná běžící pás, operace katarakty trvá Pietovi průměrně deset minut. Asistenti mu připravují další a další pacienty.
Zákrok se uskutečňuje v takzvané topické anestezii, což je znecitlivění rohovky a spojivky kapkami. Na rozdíl od Evropy se však - až na výjimky - při odstraňování a výměně čočky nepoužívá ultrazvuk. Operatér si své černé pacienty vesměs pochvaluje, bývají prý velmi trpěliví, klidnější a poslušnější než ti bílí a obvykle tiše snášejí i případnou bolest.
Podobných operací má Piet za rok na kontě tisíce.
Pokoj, kam přicházejí pacienti po operaci, připomíná rušnou kulturní místnost. Jako jinde v subsaharské Africe se to tu hemží příbuznými, kteří nemocným vaří a perou. Druhé ráno po operaci nastává den D.
Na vizitě se jako při nějakém obřadu pomalu snímají z očí bílé obvazy.
Mnoho nevidomých po letech opět spatří okolní svět. A v něm mezi prvními lékařovy prsty, jimiž zkouší pacientův zrak. Na tři, na šest kroků.
Náš nadějný autokrat
Pokud lze u humanitárních pracovníků hovořit o oblíbených zemích, pak k nim už řadu let patří právě Rwanda. Málokde v Africe nacházejí nevládní organizace tak vstřícné prostředí - v případě pomoci nevidomým dětem se to týká i lepšících se možností jejich výuky a snahy o začleňování mezi zdravé žáky. Unikátem v případě zemí černé Afriky je už to, že 92 procent Rwanďanů má dnes zdravotní pojištění.
Bez donátorů by to však nebylo možné - a třebaže stojí v přepočtu pouze zhruba 40 korun ročně, část nejchudších si ho ani tak nemůže dovolit.
Za to, čím dnes Rwanda je, vděčí především svému prezidentovi Paulu Kagamemu a jeho tutsijské Rwandské vlastenecké frontě (FPR), jež roku 1994 porazila hutuské strůjce genocidy - nejhoršího masového vraždění od holocaustu. Kagame svižným tempem obnovuje zničenou zemi, svázal ruce rasové nenávisti, přitáhl investory, podporuje vzdělání a jde tvrdě po krku korupci.
Třeba uplatit policistu je ve Rwandě téměř nemožné.
Kagamemu v jeho úsilí pomáhají vpravdě pruské a na africké vůdce nezvyklé ctnosti: pracovitost, přesnost, vytrvalost až asketismus a údajná neúplatnost. Občas se rozptýlí tenisem. A že mu odpůrci vyčítají diktátorství? Prezident, který při nedávných volbách získal 92 procent hlasů, to vidí jinak. Považuje sebe a FPR za morální instanci.
To oni osvobodili zemi, vytáhli ji z bídy a chtějí pro ni to nejlepší. Opozičníci pro něj nejsou jinak myslící lidé, nýbrž zrádci.
"Ti, kdo nás obviňují, že pokrok urychlujeme represivními metodami, si nezaslouží nic jiného než ignorovat," argumentuje Kagame. I když je v dnešní Rwandě konflikt mezi menšinovými Tutsii a většinovými Hutuy oficiálně tabu, mnozí stále hledí na svět etnickými brýlemi a masové vraždění staré šestnáct let zanechává ve společnosti nadále hluboké trhliny.
Smíření potřebuje čas, tvrdí prezident.
Jak pomáhat Africe?
Rwandská hlava státu ale nebere plnými hrstmi jakoukoli zahraniční pomoc. "Pokud se díky ní nepostavíme na vlastní nohy, když nepodpoří náš rozvoj, je to špatná pomoc," tvrdí Kagame. Jako politik z Afriky, jejímž symbolem by mohla být natažená ruka, se tak zapojuje do řešení dilemat, trápících stále více ty, kdo tomuto kontinentu chtějí pomáhat co nejefektivněji.
Padesát let od první dekolonizační vlny (roku 1960 získalo nezávislost 17 afrických zemí) je i největším optimistům jasné, že takzvaná rozvojová pomoc napáchala i mnoho škod. Může si za to též sám Západ, který sypal často miliardy dolarů do kas diktátorských zkorumpovaných režimů i podle toho, jak si držely od těla Rusy. Podle hesla "Je to zkurvysyn, ale náš".
Ekonom Světové banky William Easterly uvádí, že od 60. let minulého století do Afriky dorazila pomoc za 2,3 bilionu dolarů.
A tradičně jsou to spíše malé země, jež svou pomoc orientují hlavně na potřebné: Švédsko, Nizozemí, Dánsko, Rakousko, Švýcarsko - a dnes i Česko. Usilovněji než dříve se hledají odpovědi na otázku, jak pomáhat. Povzbudivé jsou výsledky v oblasti zdravotnictví a školství. Je zřejmé, že účinná pomoc si žádá specialisty a koordinaci - chtějí to sami Afričané.
Obrázky nadšených pomocníků idealistů už sice patří spíše do zežloutlých alb, ale jedno je stále zřejmé: pomoc se ani nadále neobejde bez peněz.
Chcete pomoci nevidomým v Africe? Více se dozvíte na webu Světla pro svět
