V Africe se zrodil 54. stát. S vlajkami "Made in China"

Jižní Súdán slaví. Po desítkách let války, nepřesně označované jako občanská, vzniká na černém kontinentě nový stát – v pořadí čtyřiapadesátý. Jihosúdánci oslavují svou nezávislost se směsicí radosti i obav. Nový státní útvar je sice schopný přežití, ale potýká se s mnoha problémy a ještě dlouhé roky se neobejde bez mezinárodní pomoci.   

Odtržení súdánského jihu od zbytku Súdánu, respektive od severu, je výsledkem mírové dohody, jež před šesti lety ukončila boje mezi těmito jak nábožensky, tak rasově odlišnými částmi země.

Sever a ústřední vláda v Chartúmu se myšlence odtržení jihu dlouho bránily, ale nakonec ji musely se skřípěním zubů akceptovat. Sever vznikem nového státu přichází o zhruba čtvrtinu území (přibližně o rozloze Francie) a plné tři čtvrtiny ložisek ropy.

Súdánský prezident Umar Bašír se slavnostního vyhlášení nezávislosti zúčastní, prohlásil tento týden v domácí televizi, "Pojedu do (hlavního města jihu) Džuby (Juba), abych jim pogratuloval k novému státu a popřál bezpečí a stabilitu," řekl Bašír.

S jihem chce udržovat přátelské vztahy, pokud si oba státy nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí.

Na severu někteří hodnotí odtržení jako národní ponížení. Analytici upozorňují, že osamostatnění jihu by mohlo podpořit další povstalce na severu. Se skupinami žádajícími větší autonomii Chartúm bojuje ve dvou státech hraničících s jihem - v Jižním Kurdufánu a Dárfúru.

Boje s rebely budou podle Bašíra pokračovat. Sever se podle něj už nebude účastnit dalších mezinárodních jednání o řešení vnitřních konfliktů, jako je ten v Jižním Kurdufánu.

 Ze zapadákova hlavní město

V hlavním městě Jižního Súdánu Džubě vládl tento týden čilý ruch. Nejen kvůli přípravám na slavnosti spojené s vyhlášením nezávislosti. Kvůli explodujícím cenám lidé v metropoli horečně nakupovali – pokud mají peníze.

Dorazil i ohromný náklad jihosúdánských vlajek "Made in China".

U mauzolea nejslavnějšího bojovníka za svobodu Jižního Súdánu Johna Garanga vyrostla tribuna, na níž prezident Salva Kiir podepíše novou ústavu. V plánu jsou vojenské přehlídky a tradiční tance. Oficiálními jazyky nové země jsou arabština a angličtina, ale kromě elity a úzké vrstvy obyvatel pracujících pro humanitární organizace anglicky sotva kdo hovoří.

Největším "průmyslem" v Džubě je rozvojová pomoc, jež zaměstnává tisíce domorodců. Humanitářů je zatím v metropoli registrováno zhruba 1500.

Předpoklady pro dobrý start samostatného státu jsou mizerné. Kasa vlády v Džubě je nyní z více než 95 procent závislá na ropě. Nejsou tu žádní soudci, téměř žádní domácí lékaři či učitelé, vše prožírá korupce, přičemž pracovní morálka je bídná.

 Průmyslová výroba se v podstatě rovná nule, produkce potravin nestačí, téměř vše se musí dovážet. Četné úřady obsadili za odměnu váleční veteráni, kteří sice umějí rozebrat kalašnikov, ale nemají ani ponětí o správě. 

Zlatokopecká nálada

Bez OSN a jejího rozvojového fondu se v Džubě nic nehne. Místní úředníci jsou většinou zkorumpovaní a neschopní, upozorňují humanitáři. OSN staví, učí děti, trénuje policisty i úředníky, provozuje největší leteckou společnost na jihu. V Džubě a okolí se to už nějaký čas hemží diplomaty, byznysmeny všeho druhu i dobrodruhy, kteří cítí nové africké eldorádo.

A nejde zdaleka jen o černé zlato včetně 1400 kilometrů dlouhého ropovodu do Keni - dosud se ropa dopravuje přes sever. V šuplících na úřadech leží mnohé zajímavé projekty. Na jihu Súdánu se kříží hospodářské a geostrategické zájmy mocností.

Tato část Afriky by měla být bohatá právě díky ropě, ne chudobincem, jakým je. Nikoli nadarmo se však na černém kontinentě hovoří o prokletí ropy, která plní kapsy jen úzké vrstvě privilegovaných. A tak zatímco většina živoří v chatrčích, Džubou se prohání stále více luxusních terénních vozů s temnými skly a na okraji města vyrůstají moderní vily.

Snad žádná vedoucí politická strana na světě se neobohacuje tak bezostyšně jako vládnoucí Súdánská lidově-osvobozenecká armáda (SPLA). Na jejích kontech končí nejméně 40 procent státního rozpočtu. Loni podle odhadů expertů "zmizela" přibližně čtvrtina příjmů z ropy. 

Kolik je na světě zemí? A je tady další...

Na světě je nyní 193 mezinárodně uznávaných suverénních států (192 členů OSN a Vatikán) a další asi desítka států, z nichž některé vyhlásily nezávislost. Většinou však nejsou plně mezinárodně uznávané (například Palestina, Severní Kypr, Saharská arabská demokratická republika, Somaliland či Kosovo, které vyhlásilo nezávislost jako poslední takový stát v únoru 2008).

Zatím posledním uznávaným nezávislým státem se stala v červnu 2006 Černá Hora. V Africe je nyní 53 států, dosud posledním samostatných africkým státem se v roce 1993 stala Eritrea. Od soboty 9. července jich už na černém kontinentu bude 54, nezávislost totiž získá Jižní Súdán.

Některé africké státy se nyní bojí, že by se secesionistické tendence mohly ze Súdánu přenést i do jejich zemí; jednalo by se nejspíš o aspirace například Západní Sahary, ropné oblasti Cabinda v Angole, tuaréžských regionů na severu Mali či Nigeru nebo oblasti Casamance v Senegalu.

Súdán byl navíc dosud vnímán jako osa afrického rozdělení na arabsko-muslimský sever a subsaharský černošský jih. Rozdělení Súdánu by mohlo vést k dalšímu dělení na této ose, další se obávají požadavků na autonomii z jiných částí Súdánu, třeba z Dárfúru či východu země.

Samostatnost Jižního Súdánu bude mít mnohem širší než jen lokální dopady. Jako nikdy dříve bude těžké zkoušce vystavena legitimita všech afrických státních útvarů, jejichž hranice narýsovaly bývalé koloniální mocnosti.