Místo ráje peklo
Z uprchlíka mučeným rukojmím. Přehlížené utrpení Eritrejců

Východoafrická Eritrea není zemí, o níž by se často psalo v médiích. Po válce o nezávislost na Etiopii a nástupu autoritativní vlády v devadesátých letech se propadla do chudoby a mezinárodní izolace. Eritrejci tvoří velkou část uprchlíků snažících se dostat do Evropy či do Izraele. Některým se ale nepodaří dostat ani na sever Afriky. Zmocní se jich únosci, kteří je mučí a vyžadují výkupné po příbuzných.

Utrpení eritrejských uprchlíků se věnuje nová zpráva organizace Human Rights Watch (HRW). Během posledních deseti let podle ní byly v egyptských a súdánských táborech mučeny a znásilňovány stovky unesených lidí, často ve spolupráci s bezpečnostními složkami obou zemí. Někteří zemřeli, jiní byli po měsících mlácení, pálení, zohavování a sexuálních útoků fyzicky či psychicky poznamenáni po zbytek života.

Únosci požadovali výkupné po jejich příbuzných. Někdy jim telefonovali přímo při mučení, aby slyšeli skřeky svých blízkých. I když ale peníze přišli, zadržovaní neměli jistotu, že se dostanou na svobodu, často byli prodáni jiné skupině.

Devětasedmdesátistránková zpráva nazvaná 'I Wanted to Lie Down and Die:' Trafficking and Torture of Eritreans in Sudan and Egypt ('Chtěl jsem si lehnout a umřít:' Obchod s lidmi a mučení Eritrejců v Súdánu a Egyptě) vychází z rozhovorů s šedesátkou lidí, kteří mučení přežili.

Sedmnáct z nich vidělo, jak únosci někoho zabili. Další mluvili o znásilňování žen i mužů, elektrických šocích, pálení genitálií a dalších částí těla horkým kovem, vařící vodou nebo cigaretami, případně o mlácení železnými tyčemi, věšení lidí ke stropu či bránění ve spánku. Únosci rukojmí využívali i k otrocké práci.

Pracovníci HRW dokonce mluvili i se dvěma pašeráky. Jeden tvrdil, že za rok vydělal i 200 tisíc dolarů (asi čtyři miliony korun). "Vím, že ty peníze jsou haram (zakázané, hříšné - pozn. red.), ale dělám to stejně," prohlásil.

Přesto, že překročení hranic se v Eritreji trestá zastřelením, podle HRW opustilo zemi od roku 2004 na 200 tisíc lidí (z celkových pěti milionů). Pašerákům platili za to, aby je kolem turistických letovisek u Rudého moře a přes Sinajský poloostrov dostali do Izraele. Ten v roce 2011 dokončil stavbu 240 kilometrů dlouhého plotu na hranici s Egyptem, únosy ale pokračovaly.

Někteří uprchlíci byli po unesení prodáni postupně až pětkrát různým skupinám pašeráků, někdy jim je vydali samotní policisté. Kromě Sinaje byli zadržováni nejčastěji ve východosúdánském městě Kassala.

Egyptská a súdánská vláda podle HRW mučení nepřímo napomáhá. Podle autora zprávy Gerryho Simspona Egypt dlouhou dobu zcela popíral, že by k nějakému trýznění uprchlíků na jeho území vůbec docházelo. Do prosince 2013 byli v Súdánu v souvislosti s únosy obviněni čtyři policisté a 14 obchodníků s lidmi, v Egyptě jediný.

HRW nyní apeluje na Spojené státy, Evropskou unii a mezinárodní společenství obecně, aby oba státy přimělo řádění pašeráku zastavit či alespoň omezit. Na pomoc těm, kteří si prošli jejich tábory už je pozdě, stále je ale prý možné zachránit stovky lidí, které se mohou ocitnout v jejich spárech.