Kvůli policejní brutalitě ztratil egyptský prezident Husní Mubarak legitimitu, všechno už nasvědčuje tomu, že je na cestě pryč, soudí Klára B., která v Káhiře studuje arabštinu. On-line deníku TÝDEN.CZ poskytla rozhovor poté, co se zúčastnila úterních demonstrací na náměstí Tahrír. Mubarak ale několik hodin poté oznámil, že u moci zatím zůstane do podzimu, poté již kandidovat nebude.
Jak demonstrace v Káhiře vypadají?
Atmosféra protestů je neuvěřitelná. Demonstrace po celém centru vypadají spíš jako jedna velká oslava. Lidé věší vlajky, zpívají, bubnují, všichni jsou velmi nadšení. Seděly tam celé rodiny, rozdávalo se jídlo. A všechno v klidu, žádné násilí. Někdo už kvůli zákazu vycházení z náměstí odešel, ale valí se tam další a další. I nás cizince vítali, že nás ochrání... "Jsme jedna rodina, jste tu s námi."
V ulicích jsou i tanky, zatím však k žádné akci nedošlo. Jakou roli hraje armáda?
Je rozestavěná u všech přístupových cest na náměstí Tahrír, ale nijak nezasahuje, otevřeně demonstrace podporuje. Když jsme kolem dvanácté hodiny přišli, vojáci rozdávali letáčky s instrukcemi k zajištění bezpečnosti a pořádku. Vyhlašovali, že lidé mají právo se svobodně vyjádřit a že je podporují v projevech nesouhlasu, nijak ani neřeší večerní zákaz vycházení. Nicméně také lidi varují, ať se drží dál, pokud by přece jen museli zasahovat proti násilí či rabování. Zatím vojáci jen seděli na tancích a obrněných vozidlech, po kterých lidé malují a píší vzkazy. Protestující jim i dávají květiny, vítají je, že je vojáci přišli ochránit před policií.
A policie?
Ta je vnímaná jako nepřítel číslo jedna, jedna ruka s Mubarakem, po všech těch násilnostech. Co jsme slyšeli i viděli, tak se děly strašné věci. Minulý týden jsme jeli v metru a tam po nás házeli slzný plyn, vůbec neřeší ženy, staré lidi, do skupiny devíti lidí klidně hodí deset plechovek. Plyn rozházeli, kde mohli. A kousek od domova jsme našli i ostré náboje.
Brutalitu měli policisté spíš nařízenou, nebo se tak chovali sami od sebe?
Jeden místní kamarád potkal známého, co se dal k policii, vyjadřoval se stylem, že by bylo lépe demonstranty rovnou zabít, on sám prý jen patnáct lidí postřelil. Vypadal, že má k protestujícím osobní nenávist, musela tam být nějaká manipulace ze strany velení. Snad jim vykládali, jaká jsou ti demonstranti zvířata. Existují fotky, jak se policisté smějí, když je honí, v ráži je mlátili hlava nehlava.
Mluví se také o Němci, který šel v pátek nebo v sobotu po mostě, policisté ho zatkli a odvezli na stanici. Před jeho zraky zastřelili tři lidi, zmlátili ho neuvěřitelným způsobem, vyhrožovali mu, až pak se mu nějak podařilo zmizet. Teď už je snad na cestě do Německa.
Policisté teď nejsou vůbec k vidění, napřed půl města zmasakrovali a pak odešli. Spíš se ještě bojí, že by je lidé zlynčovali. V ulicích jsou vidět spálená policejní auta, všichni jsou na ně skutečně naštvaní.
Předevčírem začali někde kontrolovat provoz, ale jelikož moc aut nejezdí, není ani důvod, proč by měli být v ulicích. Lidé teď mají strach a averzi hlavně vůči policistům v civilu. Jsou až paranoidní, že se tajní infiltrují mezi lidi na Tahrír a napadnou protestující, potom by musela zasahovat armáda.
Funkci policie převzala zčásti armáda, ale hlavně sami lidé. Třeba přístupy na náměstí Tahrír kontrolují jenom civilisté, prohlížejí lidem tašky i doklady. Ale všichni se při tom usmívají, omlouvají se, že musí všechny šacovat. Lidé se toho sami ujali, měli strach. Byly případy, kde se policisté v civilu, ale ozbrojení, snažili dostat mezi protestující a vyprovokovat násilí. Kamarád tam byl poslední tři noci a říkal, že se na Tahrír snažili dostat i uprchlí vězni - mělo to až komickou rovinu, ještě na sobě měli vězeňské mundúry. Je otázka, kolik lidí kontrolám proklouzne, ale snaží se, zatím tu byl klid.
Objevují se také zprávy o rabování.
Ulice vedle nás je úplně vyrabovaná, vypadá jak po válce. Ale v ulicích také vyrostly civilní checkpointy, kontrolují auta. Je to neuvěřitelné, jak se lidé automaticky chopili role policie, jaká funguje solidarita. V rukou klacky, mačety, někdo i sekeru, a hlídají ulice. Jen díky nim jsem zůstala doma a nemusela se odstěhovat na ambasádu. Už se to ale uklidňuje, kluci říkali, že chytají čím dál tím méně rabujících.
Někteří, co v minulých dnech chodili protestovat, teď kvůli zprávám o rabování zůstávají doma. Jestli to byla strategie, jak udržet lidi mimo ulice, tak se to povedlo. Spousta mužů hlídá domovy. Debatuje se, že možná vězně pustili schválně, nebo se říká, že režim alespoň vypouští takové zprávy, možná se ty zprávy jen nafukují. Fakt je, že se policie úplně stáhla a přestala hlídat i věznice, a občanské hlídky skutečně nějaké pochytaly.
Jeden kamarád bydlí nedaleko věznice, ze které se příbuzní snažili vysvobodit vězně. Tři hodiny tam prý byla slyšet střelba, jak zasahovala armáda.
Ale také je možné, že to celé byla strategie, jak navrátit legitimitu policii, kdyby musela zasahovat. Neví se, kdo to mohl nařídit, ministr vnitra skončil a nového prezident právě jmenoval.
Jak jsou dostupná média?
Pro noviny si chodíme skoro každý den. Státní jsou k dostání vždycky, někdy jsou vyprodané ty nezávislé. Je vidět, že má problémy televize Al-Džazíra, několik jejích reportérů na chvíli zatkli, pak jim sebrali kamery. I na kvalitě obrazu je vidět, že je to improvizované vysílání. No a státní televize je pořád loajální, mluví se jen o rabování a že musela zasahovat policie. Zmínili použití slzného plynu proti agresivním protestujícím, ale o agresi policie se samozřejmě mlčí. Internet nefunguje, ale telefony naštěstí ano.
Podle médií se do čela opozice postavil Muhammad Baradej, vypadá to tak i na místě?
Lidé ho moc nezmiňují, spíš ho berou jako takového samorostlého hrdinu, nikdo z místních se s jeho názory moc neztotožňuje.
Koho tedy protestující podporují?
Je těžké identifikovat, kdo patří kam, na náměstí je směsice lidí - Muslimské bratrstvo, své protestující "bratry" přijeli podpořit lidé z Tuniska, potkala jsem i skupinku Núbijců, jak kempují na Tahríru. Přijeli z horního Egypta, od Abú Simbelu, což je docela daleká cesta. Pro prezidenta měli vzkaz, že už má připravené letadlo...
Mísí se tu spousty různých názorových a politických skupin, viděli jsme i egyptské prapory s portrétem někdejšího prezidenta Násira. Všude koluje spousta letáků.
Na náměstí se také objevil Ajmán Núr, šéf opoziční strany Al-Ghad. Ten před lety kandidoval na prezidenta, ale Mubarak ho nechal zavřít, údajně zfalšoval podpisy při zakládání strany. Nevím, jestli se přímo účastní protestů, ale měl kolem sebe desítky novinářů.
Všichni se shodují, že nechtějí Mubaraka, a volají po jeho svržení, to je ten nejnižší společný jmenovatel široké masy. Jsou tam lidé ze všech koutů, rodiny, intelektuálové, každý má jinou představu, jak dál, ale mají jasno, že prezidenta musí vybrat oni. A Mubarak to rozhodně nebude.
Někteří jsou ochotní přistoupit na Umara Sulajmána, čerstvě jmenovaného viceprezidenta, jiní jsou radikálnější a i v něm vidí Mubarakova člověka, který dostatečné změny nepřinese. Panuje euforie, že když Mubarak odejde, všechno bude dobré, možná euforie přebije i onu realitu, že Sulajmán je Mubarakův muž.
Mnozí se obávají vzestupu Muslimského bratrstva, nakolik se na protestech podílí?
Co jsme viděli na al-Džazíře, tak odmítá s Mubarakovým režimem vyjednávat. Pokud vím, tak se Baradej nabídl, že bude vyjednávat za všechny včetně bratrstva, to se doposud drželo zpátky. Na Tahríru také rozdávali letáky, ale k těm jsem se nedostala, začínají tu být trochu víc slyšet - ale zatím také jen volají po Mubarakově odstoupení. Ať jste tu z bratrstva nebo al-Ghadu, tady je to jedno, všichni jsou pro Egypt, chtějí volby, demokracii, svobodu. Profilovat se to začne až později.
Jak odhadujete budoucí vývoj vy?
Můj pohled je takový, že prezident jmenoval nový kabinet a připravil si tak cestu ven. Už úplně ztratil legitimitu, po tom všem policejním násilí mluvil k lidem jen deset minut a nikoho neobvinil. Ani nevypadá, že by měl motivaci přesvědčovat lidi, že je člověkem na svém místě... Už to nasvědčuje, že je na cestě pryč. Nebýt masakrů, kdo ví... Ale teď jsou lidé maximálně naštvaní, celý systém je pro ně zlo.
