Jedinou celistvější skupinou v Iráku, která si nepřála a dodnes nepřeje odchod Američanů, jsou Kurdové.
Jejich pozice po volbách roku 2005, jichž se s šíity na rozdíl od sunnitů zúčastnili ve vysokém počtu, jsou na jakémsi jejich historickém maximu. Ještě nikdy nebyli Kurdové tak blízko naplnění svých odvěkých snů o vlastním státu, ať už má jakoukoli federativní nebo konfederativní formu s Araby.
V relativně podobné situaci, ale mnohem růžovější, jsou šíité. Třebaže jsou v Meziříčí nejsilnější náboženskou skupinou, jejich předákům nikdy moc v Iráku nepatřila: Britové po první světové válce při „výrobě" Iráku vsadili na sunnitský královský rod a na sunnitské klany.
Snaha šíitských vůdců, a to i umírněných, dostat do ústavy zvykové náboženské právo šaríu, má odpůrce v Kurdech, sunnitských Arabech a v liberálních šíitech, jejichž pozice není ovšem nijak silná.
Zakletý Kirkúk
Kurdská radost z vlivu na ústavodárný parlament, kde bez nich šíité nemohou vládnout, značně kalí strach z mocného severního souseda. Turecko se po volbách v lednu 2005 naježilo. Několikrát varovalo Kurdy, aby nerozšiřovali území své autonomie o národnostně smíšený ropný Kirkúk a aby se nepokoušeli právě tam umístit hlavní město své autonomní správy nebo dokonce svého nezávislého státu.
Kurdové chtěli po celé roky americké okupace uspořádat v Kirkúku referendum o připojení k jejich autonomnímu Kurdistánu. To se dosud uspořádat nezdařilo a z velké části k tomu chybí i pořádná porce vůle. Podivné zájmové uskupení, jemuž se mediální zkratkou říká „mezinárodní společenství", po americkém fiasku v Iráku o jakékoli změny ztratilo zájem a tudíž i o garance v tak národně a nábožensky složitém kirkúckém (ale i mosulském) problému, jemuž vévodí nad slunce jasnější a pochopitelný fenomén, nafta.
Kurdy v prosinci 2006 poděsila zpráva amerického kongresu z tak zvané Bakerovy a Hamiltonovy komise, protože mezi irácká remedia zahrnula větší roli pro ústřední vládu v Bagdádu. V té době se počítalo s tím, že na jaře 2007, až slezou sněhy, vpadnou Turci do iráckého Kurdistánu, aby zlikvidovali zázemí komunistické PKK (v Iráku žijí čtyři až pět milionů Kurdů, v Turecku nejméně čtrnáct).
Vláda George Bushe ani současná Baracka Obamy mají na popouzení Turků ten nejmenší zájem. Zůstávají po boku spojence z NATO, jemuž přikládají klíčovou roli v islámském světě.
Turci si jsou své důležitosti i velikosti vědomi a dávají jasně najevo, že se rozhodli alternovat svou politiku: přestali sázet jen na cestu na západ do Evropy, ale už od dvou let usilují o návrat do starých osmanských hranic a o uspořádání vztahů se svými arabskými, kavkazskými, balkánskými a íránskými sousedy.
Bezedné obchody
V rámci tohoto novoosmanismu se silně ochladily vztahy s Izraelem, výrazně zlepšily se Syřany a Íránci a v té logice i s iráckými Kurdy. Zatímco turecká armáda soustavně válčí s domácími kurdskými komunisty a podniká vpády do severního Iráku proti jejich základnám, s autonomní správou Kurdistánu vládnou pragmatické vztahy postavené mimo jiné na lokálním businessu, obchodu a pašování všeho druhu.
Začátkem roku 2003 stával na severu Iráku v oblastech kontrolovaných Kurdy kalašnikov podle typu a stavu 75 až 150 dolarů. Po americké invazi ceny automatů a pistolí s municí, které zanechali uprchlí iráčtí vojáci ve skladech, klesly. Roku 1992 ovšem stál kalašnikov v Kurdistánu dolarů třicet.
Koncem roku 2006 v Kurdistánu stojí kalašnikov 210 až 650 dolarů, v iráckých sunnitských oblastech dokonce osm set dolarů. Speciální modely kalašnikovů, s nimiž se dával mimo jiné fotografovat Abú Musab, stály až dva tisíce dolarů.
Ceny rostly se zájmem. Když byli z husajnovských vězení propuštěni kriminálníci všech typů, začaly se v létě 2003 formovat sunnitské partyzánské skupiny a na jihu Iráku šíitské milice. Cena kalašnikova poskočila na 200 dolarů.
Ceny pistolí se od roku 2003 do vypuknutí „surge" téměř ztrojnásobily. Devítimilimetrové kalibry západních modelů (Walther P99 a Glock 19) se koncem roku podle údajů reportérů listu New York Times prodávaly v kurdské Sulajmáníji za 1100 až 1800 dolarů. Stejné druhy zbraní byly v západní Evropě k mání za 400 až 600 dolarů.
Dealeři tvrdili, že zbraně, které Američané dávají na šíitském jihu Iráčanům, lze druhý den koupit na trhu. Irácká armáda a policie kontrolovaná šíity je odprodávají. Američané vládě do konce roku 2006 dodali 370 tisíc střelných zbraní, z velké části z Bosny nebo z nákupů od zemí bývalého východního bloku.
Vláda za ně zaplatila 133 milionů dolarů, které vzala z fondu na pomoc a obnovu. Podle informace zvláštního inspektora pro obnovu Iráku to bylo 138 tisíc pistolí Glock a 165 tisíc kalašnikovů.
Většina zbraní na černém trhu pochází z arzenálů policie a vládních jednotek. Reportéři listu byli ujištěni, že na tržiště se nedostanou z vládní výzbroje a výstroje jen zbraně. V nabídce měli obchodníci i ne příliš dobře přestříkaná policejní auta.
Irácká policie |
|
V pololetí 2006 zaměstnávalo vnitro ovládané od listopadu 2005 šíity 270 tisíc policistů a imigračních úředníků. Policisté se rekrutovali hlavně ze šíitských milic, především ze sadrovců a badrovců. Pro válku se šíity založili kajdisté a salafisté Umarovy brigády. V podzemí prý proti nim stojí na dvacet tisíc sunnitů všech směrů. Americká administrativa Iráku označila rok 2006 "rokem policie". Vydala kontrolní zprávu o činnosti policie od října 2005 do května 2006. Američané zaregistrovali čtyři sta případů korupce, násilností, únosů a obecné zločinnosti. Přes léto čísla přestala platit, protože došlo k explozi násilí páchaného nejen v uniformách policie, ale i jejími členy. Ukázalo se, že důstojníci berou peníze od „mladých", že parta policajtů kradla po Bagdádu telekomunikační zařízení a prodávala to partyzánům na výrobu bomb. Generál policie a soudce brali peníze od lidí podezřelých z terorismu, jiní v hodnosti generála a kapitána organizovali únosy a přímo se podíleli na businessu s rukojmími, dokonce unášeli sami sebe a brali peníze od příbuzných. Velící generál policie v provincii Dijála byl vyhozen pro alkoholismus, jiný v Nínávě měl soukromou armádu o 1400 mužích. Šíitští policisté mučili elektřinou, měli v Bagdádu utajované vězení se 650 zajatci, kteří byli objeveni Američany v listopadu 2005 a zcela podvyživení osvobozeni ("Wolfova brigáda"). Podobně bylo v listopadu 2006 nalezeno v zoufalém stavu 284 vězněných mužů ve věku od sedmi do 22 let na západním okraji Bagdádu. |
