Následky hurikánu Katrina vedly k přijmutí řady zákonů. Jeden z nich se týká i záchrany zvířat z postižených oblastí. Na sběrných místech musejí být například k dispozici klece a přepravky pro zvířata.
Ten okamžik se ostře vryl do paměti uprostřed všeho chaosu, utrpení a strachu způsobeného hurikánem Katrina: hystericky vzlykající malý chlapec, kterého při evakuaci z pobořeného Superdomu oddělili od jeho psa jménem Snowball - Sněhová koule.
Snowball byl jedním z tisíců domácích mazlíčků oddělených od svých pánů poté, co 29. srpna 2005 Katrina udeřila na New Orleans, a jeho příběh spustil vlnu pomoci opuštěným zvířatům i snahy spojit je znovu s jejich rodinami. Srdcervoucí příhoda také iniciovala nové státní i federální zákony, díky nimž si evakuovaní napříště mohou své mazlíčky vzít s sebou.
"Poprvé si někdo uvědomil, jak silné je pouto mezi člověkem a zvířetem," říká Ana Zorrillová z louisianské Společnosti pro předcházení krutosti na zvířatech (SPCA). "Vyvolalo to neuvěřitelné změny ve státních i federálních zákonech, které byly třeba, aby mohla být zvířata zahrnuta do všech evakuačních plánů."
Americký Kongres přijal zmíněný zákon v roce 2006 a poprvé byl v praxi vyzkoušen v roce 2008 během hurikánu Gustav. Na evakuačních sběrných místech byly k dispozici klece a přepravky pro zvířata. Majitelé a jejich mazlíčci dostali shodné počítačové kódy, které se postaraly o to, aby byla zvířata převezena na stejné místo jako jejich páníčkové.
V srpnu 2005, když začala v ulicích New Orleansu stoupat voda, ale bylo vše jinak. Záchranáři odváželi lidi, ale v bezpočtu případů je přiměli nechat své mazlíčky doma, když je ze střech domů obklopených vodou nabírali do vrtulníků nebo lodí.
Osmapadesátiletá Sandra Henryová čekala s desítkou příbuzných a černou labradorkou Tashou na záchranný vrtulník. Když přiletěl, dozvěděla se, že Tasha do něj nastoupit nesmí. "Nechala jsem ji tedy doma, dala jsem jí tam všechno jídlo a otevřela dveře a okna. Celou dobu jsem plakala, nechat ji tam bylo neuvěřitelně těžké, ale co jiného jsem mohla dělat?" vzpomíná dnes Henryová. Trvalo téměř dva roky, než se s Tashou znovu setkala. O psa se totiž mezitím postarali cizí lidé a vzali si ho do Colorada. "Myslela jsem na ni každý den. Když mi ji vrátili, okamžitě mě poznala," dodává.
Krátce poté, co se po hurikánu začaly objevovat dojemné příběhy opuštěných mazlíčků, se do pátrání po jejich majitelích zapojili dobrovolní ochránci zvířat, kteří na vyplavené domy psali sprejem informace o tom, jaká zvířata z nich vyzvedli.
SPCA a na 200 dalších organizací zachránily po hurikánu více než osm tisíc domácích zvířat. Jen útulek MuttShack (Voříškova bouda), který vznikl po Katrině, jich zachránil více než tři tisíce. Přívrženci SPCA darovali více než 15 milionů dolarů na pomoc opuštěným zvířatům a obnovu útulků zničených hurikánem.
Ale pro některé mazlíčky se happy-end nekonal. Glenda Smithová nechala doma své dva psy - teriéra Maxe a retrívra Zacka. Její sousedi slíbili, že je dovezou do bezpečí, ale když se konečně dostala do útulku, kam měli být převezeni, zjistila, že tam na ni čeká jenom Zack. "Ani po té době to ještě nepřestalo bolet," vypráví nyní. "Jenom doufám, že ať už má Maxe kdokoli, miluje ho stejně, jako ho mám ráda já."
Snowball se taky nenašel. Svou rodinu viděl naposledy ve frontě lidí jdoucích do autobusu, který je měl odvézt pryč z horka, zápachu a zoufalství pod střechou Superdomu. A zatímco malý kluk plakal a volal jméno svého psa, popadl ho otec do náručí a naložil do autobusu, kde pro Snowballa místo nebylo.
