Díky fotbalovému šampionátu jsou nyní na Brazílii upřeny oči celého světa. Zatímco pozornost se soustředí na vzrušující momenty nastávající během utkání a možná tak ještě na potíže, které země musí v souvislosti s organizací turnaje řešit, v Amazonském pralese se odehrávají skutečná životní dramata. V boji proti odlesňování je zabit v průměru jeden aktivista týdně.
Jedním z dějišť mistrovství světa je amazonská metropole Manaus. Je tam vedro, vlhko, špatně se tam hraje a trávník je v mizerném stavu. Pár set kilometrů odsud (což na brazilské poměry není zas tolik), na konci nedokončené Transamazonské dálnice, se nachází Lábrea. Některým obyvatelům města a jeho okolí jde o život.
Nikdo nemůže tvrdit, že Nilcilene Miguel de Lima se jen tak něčeho zalekne. I potom, co jí těžaři zmlátili a zapálili její dům, se odmítala vzdát. Pak ale zabili její spolupracovníky a hrozili jí, že bude další na řadě. Utekla a od té doby žije tato aktivistka bojující proti odlesňování Amazonie v dočasném bydlení Manausu, píše The Guardian.
"Budu se skrývat po zbytek svého života. Ti, co zabili mé přátele a zničili přírodu, by měli být ve vězení. Já jsem ale ta, kdo ztratil svobodu. Všechno, co jsem dělala, bylo, že jsem chránila rodiny, které chtěly zachovat životní prostředí," říká.
Takové snahy jsou ale v Brazílii jen pro odvážné. Podle nedávné zprávy organizace Global Witness přichází v jihoamerické zemi o život více ekologických aktivistů než v celém světě dohromady. Od roku 2002 tam byl podle studie zabit v průměru každý týden jeden. To vychází na čtyři za celé mistrovství.
K většině vražd dochází právě v odlehlých částech Amazonie, kde těžaři, velkostatkáři a další usilují o zisk půdy na úkor pralesa a místních obyvatel. Policie na místě buď vůbec není, je zkorumpovaná anebo příliš slabá, aby se ozbrojeným skupinám, které se o špinavou práci starají, postavila.
Vše se nicméně děje příliš pomalu a daleko od civilizace, než aby se problémem někdo inzenzivněji zabýval. Navíc tu jde o ekonomické zájmy.
Čtyřicetitisícová Lábrea je nicméně poměrně živé město. Ať už v moderně vybaveném centru, nebo ve slumu u řeky Purus. Právě po ní je to tři dny plavby motorovým člunem do vesnice Gedeão, kde de Lima dříve žila. Zastrašování a vraždy jsou zde běžnou věcí.
Dědictví Chica Mendese
De Lima má s tímto prostředím bohaté zkušenosti. Vyrůstala v Xapuri ve státě Acre, působišti slavného Chica Mendese, předsedy Unie zemědělských dělníků, který za svou činnost zaplatil ve čtyřiačtyřiceti letech v roce 1988 životem. Její otec byl spoluzakladatelem Unie sběračů kaučuku, spolu s pozdější ministryní životního prostředí (2003-8) Marine SIlvovou. Manžela jí zabili, stejně jako několik dalších představitelů místní komunity. V žádném případě nebyl nikdo obviněn.
Bitva v Gedeão už je nicméně prohraná. 160 rodin, se kterými de Lima spolupracovala, bylo vystěhováno. "Vyčištěno" bylo 300 hektarů půdy. Teď se děje totéž v nedalekém Riozinhu. "Odstranili lidi, teď odstraní stromy. Ozbrojenci přicházejí uprostřed noci a nutí lidi podepsat papíry tvrdící, že za opuštění půdy dostali kompenzaci. Ve skutečnosti nedostali nic," popisuje de Lima.
Před lety majitel místní pily známý jako "Pitbul" vypsal odměnu 100 tisíc realů (asi 900 tisíc korun) na její hlavu. Centrální vláda vyslala na její ochranu speciální jednotku, ta se ale na místě bála zůstat.
Většina obětí neusilovala o to, aby byl prales zachován v naprosto nedotčeném stavu. Místní chtějí zdroje využívat, avšak v udržitelné formě. Tím si proti sobě poštvávají mocné. Zemědělská lobby tvrdí, že brání ve vývoji země. Její hlas je v Brasílii velice hlasitý.
Aktivisté z okolí Lábrey si tak připadají jako na Divokém západě. "Vláda se o nás nestará. Sice existují zákony, ale my jsme ti, kdo je musí vynucovat jejich dodržování. Musíme bojovat," prohlašuje Wanderleide de Souza, ředitelka Národní rady původních obyvatel. Na telefonáty, v nichž jí je vyhrožováno znásilněním, je zvyklá.
Abychom nebyli jen negativní, je nutné zmínit, že v Amazonii stoupá počet rezervací pro místní obyvatele, které mají sloužit jako jakási nárázníková území před těžbou. V roce 2008 byly zřízeny u místních řek Purus a Ituxi. Zájmové skupiny a někteří politici se s jejich zřizováním ale nehodlají smířit.
Polocha Amazonského pralesa je v současnosti asi o pětinu menší než v 70. letech minulého století. V poslední dekádě se sice tempo deforestace výrazně snížilo, loni se ale vykácená plocha meziročně opět mírně zvětšila. Pro vládu Dilmy Roussefové není podle Guardianu tato problematika prioritou. Možná by to bylo jinak, kdyby se spotřebitelé ve světě více zajímali o to, jakou historii má brazilská sója nebo nábytek, který kupují.
