Někdejší americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger byl toho názoru, že investujeme-li do určité politiky mnoho, pak je lepší přihlížet jejímu krachu, než se jí vzdát. Šéfka současné americké diplomacie Condoleezza Riceová to potvrdí příští týden v akademii amerického námořnictva v Annapolisu. Spojené státy se pokoušejí dostat za jeden stůl všechny arabské národy a Izrael. Zatím však zůstává pouze u pokusu a skepse Arabů je cítit i přes oceán.
Vláda prezidenta George Bushe svolala do Annapolisu ve státě Ohio konferenci, jež by měla být předělem pro palestinsko-izraelské mírové rozhovory. Ty by pak měly do ledna 2009 vyústit v konečnou dohodu. Ačkoli do jejího začátku zbývá necelý týden, stále není znám přesný seznam účastníků. Riceová, která má letos za sebou už osm, většinou neúspěšných, cest na Blízký východ, teď místo o konferenci hovoří spíš o setkání, napsal list The Wall Street Journal.
Annapolis se na počátku přirovnával k madridské konferenci z roku 1991. Tam se Izraelci sešli s arabskými protějšky, vznikla naděje na upravení vztahů židovského státu k arabským sousedům a hovořilo se o likvidaci předělů ve smyslu pádu berlínské zdi. Teď se vychází z toho, že Arabové mají pro zklidnění izraelsko-palestinského konfliktu nový pádný důvod - vzmáhající se regionální vliv šíitského Íránu.
Teorie je to slibná, avšak za podmínky, že se s ní ztotožní místní aktéři. Egypťané byli ke konferenci skeptičtí od počátku, protože podle nich není jasné, k čemu má vést. Až tento 
týden oznámili, že na konferenci vyšlou ministra zahraničí. Skepse Saúdských Arabů je podobná.
Předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás řekl, že raději odstoupí, než aby se zúčastnil akce, která k ničemu nepovede. Palestinci by se v takovém případě mohli začít znovu obracet k radikálnímu Hamasu, který o konferenci hovoří s despektem.
Konference, nekonference
Izrael, který má ještě víc důvodů obávat se Íránu než sunnitští Arabové, pro konferenci volí termíny opatrně. Architekt izraelsko-palestinských dohod z Osla Jossi Beilin upozorňuje, že nezdar konference posílí Hamas, vyvolá násilí a oslabí palestinský tábor ochotný vyjednávat.
Vůdce pravicového Likudu Benjamin Netanjahu Annapolis rovnou ztotožňuje s nebezpečím, protože Izrael může skončit i za cenu mnoha ústupků s prázdnýma rukama. Navíc jen málo Izraelců opravdu věří tomu, že vytvoření palestinského státu vyřeší jejich obavy z Íránu. Vidí v takovém státním útvaru spíš další ohnisko islámské revoluce. Dvě už v blízkém sousedství mají v podobě Hizballáhu v Libanonu a Hamasu v pásmu Gazy.
V USA se sílící skepse kolem Annapolisu projevuje takto: nehovoří se už o konferenci, nýbrž o setkání, a nikoli o třídenní, ale o jednodenní akci. Jasno není ani o programu. Konference měla skončit prohlášením o principech budoucích mírových jednání, avšak Izrael se odmítl zavázat k jakýmkoli termínům i konkrétnějším bodům. Text společného prohlášení dosud nevznikl. Začalo se uvažovat o dvou oddělených deklaracích a také o tom, že se na konci žádný text schvalovat nebude.
Izrael: stát, nestát
Spor se točí hlavně o uznání Izraele jako židovského státu. Palestinský vyjednávač Saíb Irikát řekl, že Palestinci neschválí text, který je bude zavazovat k "uznání Izraele jako židovského státu", protože žádná země na světě se nedefinuje příslušností k určité víře. Izraelský premiér Ehud Olmert ale řekl jasně, že nehodlá vyjednávat s nikým, kdo zpochybní fakt, že Izrael je státem Židů.
Pak ale vyvstane otázka nad charakterem Izraele, o němž se hovoří jako o židovském státě možná třicetkrát v šedesát let starých dokumentech OSN o rozdělení Palestiny. (Panu Irikátovi bude také třeba připomenout členství jeho vlády v Organizaci islámské konference.)
Otázka židovského charakteru Izraele je o to důležitější, že se Palestinci vytrvale odmítají vzdát práva na návrat uprchlíků do původních domovů v dnešním Izraeli. Dnes se jedná o miliony muslimů.
Není-li Izrael židovský stát, pak je možné mu říkat také třeba Palestina. Není-li možné vyřešit existenční témata z roku 1948, je zbytečné snažit se dohodnout o teritoriálních nárocích z roku 1967. Věcem rozhodně nepřispívá aktuální politická slabost klíčových partnerů. Abbás přišel o jednu ze dvou částí autonomie - o pásmo Gazy - a přijde i o zbytek, jakmile na západním břehu Jordánu nebude po ruce izraelský voják, aby držel zkrátka Hamas.
Život Olmertovy koalice zase závisí na dvou stranách, na ultraortodoxní Šas a ultranacionalistické Izrael je náš domov. Ani jedna z nich není pro ústupky Palestincům. Olmert sám je vyšetřován v několika případech korupce a čeká se vydání zprávy o vedení loňské války proti Libanonu, v níž mu má být přičtena osobní odpovědnost za smrt 33 izraelských vojáků.
K čemu za takové situace vůbec konferenci pořádat? Krátce řečeno, protože to chce Condoleezza Riceová. Na Blízký východ letos odjela už osmkrát. Ale to ještě nevysvětluje, proč se americká vláda nechala přišpendlit na mucholapku arabsko-izraelského konfliktu, ačkoli tvrdila, že to nikdy neudělá, ani proč přitom projevuje neschopnost srovnatelnou s nejtemnějšími momenty Carterovy administrativy.
Možná jde o setrvačnost byrokracie anebo o touhu zkusit to. A co když jde o poslední zoufalý výkop známý z amerického fotbalu, který patří k vášním Condoleezzy Riceové?
Avšak pohleďme na Annapolis z lepší stránky: může posloužit jako lekce, jak se kompetentní diplomacie dělat nedá.
Foto: AP
