Bouřlivé reakce stále vyvolává projekt islámského komunitního centra Park51 nedaleko místa, kde stávalo Světové obchodní centrum. Řada Newyorčanů demonstruje proti muslimské přítomnosti u dnes už posvátného místa, kde 11. září 2001 zahynulo 2760 lidí. Všeobecně se ale zapomíná na to, že ve Dvojčatech nemálo muslimů pracovalo a denně se modlilo. A také zemřelo.
Elektrikář Sinclair Hejazi Abdus-Salaam nastoupil na místo ve Světovém obchodním centru někdy v roce 1999 a začal potkávat muslimské souvěrce, napsaly New York Times. Brzy se od nich dozvěděl o modlitebně na sedmnáctém patře jižní budovy, vybavené umývárnou na wudu - patřičnou očistu rukou, tváře a chodidel.
Mezi uživateli modlitebny bylo lze potkat finanční analytiky vedle tesařů, sekretářky i dělníků, muslimy narozené v Americe, imigranty s občanstvím i příležitostné návštěvníky na služebních cestách.
"Nebyli jsme cizáci," říká Abdus-Salaam, kterému je dnes šedesát a tráví penzi na Floridě, tak jako spousta dalších amerických důchodců. "Ráno jste vešli do výtahu, pozdravili jednoho dělníka ‚Salám alajkum‘ a pět dalších lidí vám odpovědělo stejně."
Ostrůvek duchovna v epicentru kapitalismu
Zafar Sarešwala pracoval jako finančník pro londýnskou Parsoli Corporation a do New Yorku ho zavedla služební cesta. "Bylo to tak osvobozující a tak klidné," vzpomíná na muslimskou modlitebnu, o níž mu pověděl manhattanský židovský bankéř. "Cítil jsem se tam jako ve skutečné mešitě. A nejlepší na tom je, že jste byli v epicentru kapitalismu - v New Yorku, ve Světovém obchodním centru - a měli jste tam tenhle ostrůvek duchovna. Nemyslím si, že by taková kombinace byla kdekoli jinde na světě."
Původ modlitebny je nejasný, tehdejší správa budov žádné informace nemá - asi i proto, že o mnoho dokumentů přišla při zřícení Dvojčat. Víc neví ani imámové z okolních mešit.
A zmiňovaná modlitebna rozhodně nebyla jediná, třicítka zaměstnanců restaurace z vrcholu severní věže se denně chodila modlit na schodiště, mezi 106. a 107. patro.
Nejbližší mešita, Masdžid Manhattan, je čtyři bloky daleko, turistický frmol by jim nedovolil se na dlouho vzdalovat. Během ramadánu číšníci, kuchaři i manažeři nosili do práce své oblíbené pokrmy, aby se o ně po soumraku, při večeři iftár, podělili s ostatními.
"Na iftár mám ty nejlepší vzpomínky," říká Sekú Siby, pětačtyřicetiletý šéfkuchař původem z Côte d'Ivoire (Pobřeží slonoviny). Ty ale byly vytlačeny daleko horšími. Sibyho bratranec a spolubydlící, šéfkuchař Abdul-Karím Traoré, zemřel právě v restauraci na vrcholu věže, stejně jako přinejmenším jeden další souvěrec, číšník Šabir Ahmed z Bangladéše.
Moderní islamofobie
V celých dvojčatech zahynulo dohromady podle odhadů na šedesát muslimů, pár týdnů po útocích al-Kajdy se nikdo nepozastavoval nad tím, když se nedaleko konala smuteční modlitba. Podpořilo ji město, stát i federální vláda, mimo jiné zajistily autobusy pro truchlící.
A žádná protiislámská vlna se nezdvihla ani po bombovém útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993, za kterým stál radikál Ramzi Jussef. Muslimové prostě byli normální součástí života ve Světovém obchodním centru a islamofobie se probouzí až v posledních letech.
"Je to hanba, hanba, hanba," lamentuje na adresu opozice vůči projektu Park51 Fekkak Mamdúh, Maročan, který ve stejné restauraci velel číšníkům.
"Někdy se probudím a pomyslím si, že pro tohle jsem do Ameriky nepřišel. Přišel jsem, abychom tuhle zemi budovali společně. Lidé používají tuto otázku pro svou vlastní agendu. Má za cíl živit nenávist."
