Devátého září 1971 vypukla v americké věznici Attica nejmohutnější vězeňská vzpoura v historii Spojených států. Zapříčinilo ji i rasové napětí mezi bílými dozorci a "barevnými" vězni. Po čtyřech dnech vzpouru ukončil brutální zásah policie.
V přeplněném nápravném zařízení panovaly nadmíru tvrdé poměry. Nešlo přitom pouze o otřesné hygienické podmínky, ale i o neustále přítomné rasové napětí mezi bílými dozorci a vězni černošského či portorického původu.
Bezprostředním impulsem k povstání se stala zpráva, že se členové ostrahy chystají mučit dva vězně. Možná to byla pravda, možná fáma; jisté je, že už tak výbušná situace dospěla do kritického bodu.
Skupinka vězňů, jimž se podařilo dostat z cel, ovládla kontrolní centrum věznice, načež vypustila na svobodu ostatní odsouzené. Početný dav vzbouřenců pak bez větších problémů obsadil areál nápravného zařízení.
Padlo mu přitom do rukou čtyřicet zaměstnanců, kteří posloužili jako rukojmí. Vzbouření vězni sepsali seznam svých požadavků, mezi něž patřilo odvolání ředitele věznice či amnestie na činy, jichž se během nepokojů dopustili.
Když pokus o dosažení dohody skončil fiaskem, vzala po zuby ozbrojená policie věznici útokem. V mlze ze slzného plynu pálili muži zákona na všechny, kdo se nestačili skrýt.
Výsledkem bezhlavé střelby bylo 39 mrtvých, mezi nimiž bylo i deset rukojmí. Celkem si čtyřdenní vzpoura vyžádala životy 43 osob.
