Poslední španělský anarchista žije v džunglích Bolívie

Pár hodin letu roztřeseným devatenáctimístným vrtulovým letadlem trvá cesta do vesnice San Buenaventura. Ta leží v srdci bolivijské Amazonie. V prostém přízemním domku vedle řady dřevěných chat je domov Antonia Garcíi Baróna.

Tento muž je jediným dosud žijícím členem anarchistické Durrutiho kolony, která potrápila frankistické jednotky v Madridu během občanské války ve Španělsku. Ta zemi decimovala v letech 1936 až 1939. V bolivijské džungli pak Barón založil anarchistickou kolonii.

Sedmaosmdesátiletý Barón nosí na očích silné tmavé brýle, protože si musí pečlivě chránit zrak. Před devíti lety vypil šálek s otrávenou kávou. Byl to poslední z více než stovky pokusů ho zabít. Zavraždit se ho pokusili již v Paříži, kam se přestěhoval v roce 1945 po pěti letech strávených v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen. Klid od vrahů nenašel ani v Bolívii, která se stala jeho domovem na začátku 50. let.

"Španělský tisk stále zamlžuje informaci, že katolická církev měla podíl na smrti dvou milionů republikánů. A ne jednoho milionu, jak tvrdí," řekl. "Pověděl jsem (Heinrichu Luitpoldu) Himmlerovi při jeho návštěvě mauthausenského lomu 27. dubna 1941, že nacisté tvoří s církví skvělý pár. Odpověděl mi, že mám pravdu. Ale po válce jsem viděl všechny kardinály v čele s papežem, jak se tam procházejí a ukazují na komín krematoria."

Na stěně jeho domu visí fotografie. Je na ní zachycen v koncentračním táboře. Hned vedle je modrý trojúhelník s číslem 3422 a s písmenem S. To označovalo vězně bez státního občanství (staatenlos).

"Španělsko mě o něj připravilo, když jsem přišel do Mauthausenu. Chtěli, aby nás nacisté v tichosti vyhladili. Španělská vláda mi nabízí navrácení občanství, ale proč bych měl chtít něco, co mně a sto padesáti tisícům dalších ukradli?" řekl rozhořčeně.

Do Bolívie přijel na radu svého francouzského přítele, anarchistického spisovatele Gastona Levala. "Požádal jsem ho o nalezení řídce osídleného místa, bez vymožeností jako voda a elektřina, kde by lidé žili jako před sto lety. Protože kde je civilizace, tam najdete kněze."

Když na místo dorazil, žilo tam asi 400 lidí, většinou indiáni kmene Guaraní a dokonce i jeden německý kněz.

"On byl těžký oříšek k rozlousknutí. Dozvěděl se o mém příjezdu a každému řekl, že jsem byl kriminálník. Všichni utíkali a křižovali se, když mě potkali. Ale po dvou měsících jsem začal mluvit a oni poznali, že jsem byl dobrý člověk, takže se to obrátilo proti němu."

Protože ho kněz neustále sledoval, tak se po pár letech rozhodl vesnici opustit a založit anarchistický ministát uprostřed džungle. Vybral si místo asi 60 kilometrů od San Buenaventura. Po řece Quiquibey trvá cesta tři hodiny. Odešla s ním i jeho bolivijská manželka, které je nyní 71 let.

Chovali tam kuřata, kachny a prasata a pěstovali kukuřici s rýží. Do vesnice se vraceli dvakrát ročně, aby úrodu a zvířata měnili za jiné produkty. Vždy odmítali peníze.

Byl to těžký život. Před pár lety Barón při honu na jaguára přišel o pravou ruku.

Prvních pět let, než se jim narodily děti, žili osamoceni. Později se k nim přidala skupina asi 30 nomádských indiánů, která se rozhodla zůstat a žít jen z toho, co uloví či chytí. Vzdali se také peněz.

"Užívali jsme si absolutní svobodu. Nikdo nás o nic nežádal a nikdo nám neříkal, co máme či nemáme dělat," vzpomínal, zatímco jeho žena seděla v křesle a usmívala se.

Nakonec se kvůli zdravotním důvodům přestěhovali zpět do vesnice. A také aby byli v blízkosti svých dětí. Žijí se sedmačtyřicetiletou dcerou, další tři - Violeta (52), Iris (31) a Marco Antonio (27) - pracují ve Španělsku.

Sdílejí několik prostých místností kolem vnitřní terasy se třemi kubánskými doktory. Lékaři jsou součástí kontingentu, který byl do Bolívie vyslán, aby zde poskytoval zdravotní péči.

Foto: archiv