Vůbec první tajnou věznici pro zadržování lidí podezřelých z terorismu zřídila americká CIA v Thajsku, poté přišla na řadu zařízení v Polsku a dalších zemích východní Evropy. Tajná služba spolupracujícím státům platila sumy, o které si řekly, a udržovala věznice v chodu do té doby, než se informace o nich dostaly na veřejnost. Uvádí v úterý zveřejněná senátní zpráva popisující brutální výslechové metody CIA.
Na zřízení sítě tajných věznic začali agenti rozesetí po světě podle listu pracovat již tři dny po útocích na USA z 11. září, kdy dostali příkaz z centrály. Teprve další tři dny poté však dostala zpravodajská služba prostřednictvím přísně tajného dokumentu vydaného prezidentem Georgem Bushem mladším povolení zadržovat a vyslýchat lidi podezřelé z terorismu.
V plánu původně bylo zřídit pět věznic na dvou kontinentech. Zpráva sice důsledně žádné konkrétní země neuvádí, z dříve zjištěných informací a souvislostí ve zprávě je podle listu jednoznačné, o které státy jde. Jako první padla volba na Thajsko, kam měl zamířit v Pákistánu dopadený Palestinec abú Zubajdá podezřelý z organizování cest pro špičky al-Kajdy.
CIA se o jeho výslechy nechtěla "dělit" s armádou či FBI, což hrozilo v případě převozu na kubánské Guantánamo. Proto poslala instrukce svým lidem do Thajska, kteří během několika dní v březnu 2002 zařídili vše potřebné a zařízení mohlo bez jakýchkoli pokynů z Bílého domu či vlády vzniknout.
Zde podle amerického listu také CIA poprvé použila brutální metody včetně mučení, simulovaného topení známého jako waterboarding či upírání spánku, s jejichž praktikováním získala souhlas po Zubajdově zadržení.
Na pozdim téhož roku se však tajná služba rozhodla thajskou věznici uzavřít poté, co se informace o ní dostaly na veřejnost. Při hledání náhradního zařízení padla volba na Polsko, kde se podle zprávy tajné zařízení ukrývalo za dvoupatrovým rodinným domem na pozemku používanému k armádním výcvikům tři hodiny cesty severně od Varšavy.
V téže době vznikla také rumunská věznice, kterou představovalo šest sklepních cel v podzemí jedné z vládních budov v Bukurešti, či vězení v Litvě, v něž se proměnila patrová budova bez oken sloužící do té doby jako stáj.
Další tajné věznice pak fungovaly mimo Evropu, mimo jiné v Pákistánu, Afghánistánu, Egyptě či Jordánsku. Mezi jednotlivými zařízeními převážela zadržené lidi letadla, která používala k mezipřistáním letiště v dalších spolupracujících zemích, mimo jiné v Česku. Tady podle zpráv médií a nevládních organizací přistálo v roce 2003 několik strojů mířících pro vězně či s nimi například do Afghánistánu či Uzbekistánu.
Podle Washington Postu připomínal provoz věznic hru na škatulata, neboť se vězni každou chvíli stěhovali ze zařízení, která bylo nutno kvůli jejich vyzrazení zavřít, do nově otevíraných věznic. Některým zemím musela podle zprávy CIA platit za to, že umožňovaly udržovat tajná místa v chodu. Například operativci CIA v Rumunsku dostali od centrály pokyn, aby "mysleli vysoko" při jednání o tom, jak přesvědčit Rumuny o zřízení věznice.
Když se pak vrátili s požadavkem sedmimístné dolarové sumy, z USA jim prý poslali o milion dolarů více, než Rumuni chtěli. Podle jednoho z tehdejších zkušených agentů bylo k tomuto přesvědčování k dispozici "více peněz, než jsme si mysleli, že můžeme utratit", uvedl americký list.
A tak třeba Polsko podle zprávy obrželo 15 milionů dolarů (přes 330 milionů korun) v krabicích obsahujících stodolarové bankovky.
Bez ohledu na to se kvůli medializaci jednotlivých věznic či sporech s vládami dotčených zemí začala vězení, kterými prošlo přes 100 lidí, postupně zavírat. Začátkem roku 2006 zůstávalo posledních 28 vězňů ve zbývajících dvou tajných zařízeních: v Litvě a Afghánistánu.
V září téhož roku přiznal prezident Bush, že CIA tajné věznice užívala a prohlásil, že jsou uzavřeny. Podle zprávy však poslední vězeň podstoupil brutální výslech v tajném afghánském zařízení až v roce 2007.
