V brazilské Amazonii, regionu, k němuž dramatické požáry a rychlé odlesňování přitáhly pozornost celého světa, žije 20 milionů lidí. Claudeth Gabriel Sau Mundurukuová má ale o své žáky starost. Tato domorodá učitelka ve škole původní komunity v Praia do Mangue v severobrazilském státě Pará si klade otázku, zda tu amazonský prales ještě bude, až nynější děti vyrostou.
"Vidí jen ničení. Nevím, zda jejich generace ještě prales uvidí. Nevíme, co se stane za deset let," říká čtyřiačtyřicetiletá učitelka.
Claudeth začíná vyučování matematikou. Dopoledne učí ještě dějepis, zeměpis, vědy a portugalštinu. Odpolední vyučování je věnováno základům místního jazyka munduruku.
Avšak školáci v tomto předmětu dosahují jen malého pokroku. Claudeth vysvětluje, že většina dětí doma mluví portugalsky a jejich rodiče se jen obtížně vyjadřují ve svém domorodém jazyce.
A jakmile žáci odejdou ze školy pro původní obyvatelstvo a nastoupí do základního školského systému ve městě Itaituba, promluvit jazykem svého kmene se už ani neodváží. "Ostatní děti by se jim smály a oni se stydí," říká učitelka.
Indentita a práva
Claudeth se však nevzdává. Učí už 17 let a soudí, že se děti musejí naučit munduruku, aby mohly posílit svou identitu a hájit svá práva. "Rodiče nám musejí pomáhat. Aby se děti jazyk naučily, je třeba, aby se jím hovořilo i doma," zdůrazňuje.
Zachování jazyka munduruku není jedinou výzvou, s níž se učitelka vypořádává, aby ochránila děti před špatnými vlivy z města. Drogy, alkohol a prostituce se v komunitě rovněž rozšířily.
Luis Medeiros dos Santos chová dobytek v Ruropolisu na jihozápadě státu Pará. Přišel z jihu Brazílie a před 20 lety vykácel polovinu stromů na pozemcích, které si koupil. "Když jsem sem přijel, dopustil jsem se přehmatů vůči životnímu prostředí," přiznává nyní třiašedesátiletý muž. "Nakonec jsem vysadil stromy na svazích, které neobdělávám," dodává.
Luiz vyrostl ve státě Paraná na jihu, kde se pěstují především obiloviny. Rozhodl se zkusit štěstí na severu poté, co tu byly postaveny dvě dálnice, které umožnily zřízení velkých chovných farem a plantáží na úkor lesa.
Luizův pozemek má 700 hektarů a z velké části byl přeměněn na pastviny pro 150 kusů dobytka. Polovinu plochy pronajal pěstitelům obilí.
V době, kdy sem přišel, povoloval zákon vykácet polovinu parcely, ale dnes už jen 20 procent.
"Je třeba, aby si lidé uvědomili, že Amazonie musí být zachována, ne zničena," říká chovatel. "Musíme produkovat s umírněností, aniž bychom poškodili životní prostředí a aniž bychom opakovali chyby z minulosti," zdůrazňuje.
Život v Amazonii
Život zemědělce v Amazonii není žádná procházka růžovou zahradou, neboť tu jsou časté bouře a příjmy závisejí na změnách cen surovin.
Po nedávné rekonstrukci dálnic už nicméně Luiz není tak odříznutý od světa. Původní nevyasfaltované cesty bývaly v době dešťů od listopadu do června nesjízdné.
Luiz a jeho žena Maria jsou hrdí na své úsilí zachovat parcely tropického lesa, které na jejich farmě zůstaly nedotčené.
Stromy na jejich zahradě lákají ptáky a stín skýtá trochu osvěžení v období veder. Maria sklízí banány mačetou, zatímco v bahnu hrabou slepice.
Farmářka nechává vždy na stromě několik banánů pro ptáky. "Máme sice o něco nižší příjmy, ale oni tu musejí najít něco k snědku, jinak by sem už nepřiletěli," říká.
"Největším problémem je tady to, že ti, kdo sem zvenčí přicházejí, myslí jen na to, aby produkovali a produkovali a nakonec všechno zničí," soudí Maria.
