Hodně sliboval a hodně mu lidé věřili. Mezitím vystřízlivěl on i jeho příznivci. Kdo si myslel, že lze Ameriku a svět změnit škrtem pera od stolu v Oválně pracovně, je asi zklamán. Ostatní děkují, že to nebylo horší.
Muž věčných slibů a prázdných proklamativních stereotypů. Pro někoho demagog, pro jiné zjevení s nadějí na změnu všeho ošklivého v politice a kapitalismu. Dostal Nobelovu cenu míru, ačkoli se o žádný nezasloužil, když jeho země vedla dvě velké války.
Dokud se Barack Hussein Obama (48) neokoukal, měl schopnost přitahovat davy hřejivými slovy o novém světě, spravedlnosti, míru na Předním východě a o zkrocení zlých poměrů na Wall Streetu.
Svět si dělal ve všech svých částech naděje, že Amerika přestane být neokonzervativně zlá, že přestane být megavelmocí, která musí do všeho mluvit a mít všechno pod kontrolou.
Havajský rodák Obama sliboval, že bude namísto války rozmlouvat. Když se tak nestalo nebo to nestačilo, lidé naopak zklamáním remcali, že Amerika strká do věcí nos nějak málo. Za hodně věcí přitom 44. prezident Spojených států nemůže, neboť je prostě zdědil.
Kde ty prachy jsou
Finanční krize spuštěná za Bushe spolykala stovky miliard, které pak scházely jinde, americký tradiční průmysl ztratil punc velikosti, na krizi vydělali Číňané, Amerika se dostala do stínu komunistické velmoci z druhé strany Pacifiku.
Republikáni neustále připomínali, jak velký prezident George Bush byl, jak ochránil Ameriku před islámským terorismem a že demokraté vyhráli jen o sedm procent nad tak slabým kandidátem, jakým byl John McCain, a s rozjíždějícím se bankovním chaosem v zádech.
Obama vždycky více hovořil, než konal. Ačkoli jeho slova zněla suše pragmaticky, nicméně líbivě s kapkou jedovaté naivity kavárenského socialisty.
Sliboval, že omezí moc lobbistů ve Washingtonu, ale nebylo z toho nic. Tahanice kolem zdravotnické reformy to prokázaly. Podle listu USA Today věnovalo na Obamovu kampaň 47 Američanů více než půl milionu dolarů. Dvacet z nich dostalo výslužku v podobě diplomatického fleku.
Na tom není nic nezvyklého, tak to ve Washingtonu odjakživa funguje. První míšenec v čele Ameriky ale sliboval, že politiku bude dělat jinak a že to umí: Change? Yes, we can!
Obamovo tažení za zkrocení bankovních úředníků rovněž nevyznělo dobře. Banky, které přežily pouze a výhradně s pomocí státu a stamiliardových půjček, si najaly lobbisty údajně za 286 milionů, aby reformní úsilí prezidenta a jeho ministra financí Timothy Geithnera zbrzdili.
Jenom Citigroup, kterou nyní stát vlastní ze 34 procent, si podle agentury Bloomberg najala 46 lobbistů (sic).
Sladká slůvka
Dařilo se jim. V červnu vytrubovaná reforma se vytratila jako pára nad hrncem, žádná transparentnost půjček, dokonce ani zákaz s obchodováním se spekulantskými finančními deriváty se nedostavil.
Obchodní komora agituje proti vládnímu úsilí o větší účast Ameriky na změnách podporujících údajně snížení klimatických hrozeb: vláda určila pro „zelený" průmysl osmdesát miliard dolarů a kongresmani mají před sebou návrh zákona na snížení emisí oproti roku 2005 o 83 procenta v roce 2050.
Zato je Obama nepochybně od časů Jimmyho Cartera (1977-1981) prezident nejvíce nakloněný odborářům.
Ostatně Carter byl též ten, který přišel s nápadem, aby banky dávaly úvěry i lidem s velmi nízkými a nejistými příjmy, aby si mohli splnit velký americký sen - vlastnit hezký baráček; byl to začátek hypoteční krize, která explodovala na konci vlády George Bushe mladšího.
V září 2009 odborové centrály vyjednaly s vládou tříprocentní mzdový růst roční, vyšší první plat a to, že se smí pracovat v džínsách (pravý opak všeho zavedl před třemi roky George Bush).
Kromě toho se Obama dostal již do křížku za svůj u odborářů milovaný protekcionismus například s Číňany ve věci dovážených pneumatik a nijak nepodpořil loni v létě mexické autodopravce domáhajících se ve Státech stejných práv jako američtí.
Obě země jsou přitom od roku 1994 s Kanadou seskupeny v ekonomické souručenství, které by rádo v ekonomice fungovalo jako Evropská unie.
Foto: Graphic News, Bílý dům a Profimedia
