Soudce zvoncem ohlásil začátek prvního kola. Zve diváky k ringu, do nějž právě vkročili budoucí soupeři Dakduka a Sammán. Oba velcí kohouti se dávají okamžitě do vyřizování účtů údery zobáků a od první rány se z davu kolem ringu ozývá řev fanoušků shromážděných v domku na východě Bagdádu. Bojištěm je kruh o průměru tří metrů pokrytý červeným kobercem a obstavěný stupínky jako v divadle.
"Chodím sem pět let nejméně jednou za měsíc. Nesázím, jenom se dívám. Tento souboj mne zajímá víc než cokoli, víc než fotbal a televize," přiznává majitel obchodu se zdravotnickými potřebami Ahmad Džabbar.
Kohoutí zápasy jsou v Iráku nelegální, ale lidí jako Ahmad je mnoho. Chovatelé za sázky na své chovance inkasují tisíce dolarů. Nejvíce ceněná je rasa zvaná Harati, zvířata původem z Turecka nebo z Indie. Mají silné nohy a krky a jsou považovaní za nejsilnější kohouty vůbec. Prodávat se mohou až za osm tisíc dolarů (151 tisíc korun).
Pravidla boje jsou vyvěšena v místnosti na velkém panelu. Zápas má osm kol po 13 minutách přerušovaných dvouminutovými pauzami, takže trvá i dvě hodiny. Dobojováno je tehdy, jestliže soupeř prohraje ve třech kolech po sobě. Kolo ztrácí kohout, který zůstane ležet nejméně minutu. Souboj může ukončit také majitel. Má totiž právo svého svěřence z boje odvolat v případě, že má obavy o jeho život.
Safovi abú Hasanovi je 43 let a na kohoutí zápasy chodí od svých dvaceti. Dodnes si pamatuje jeden z roku 1993. "Byl nejnelítostnější ze všech, které jsem viděl. Zápasníci patřili vysokým bagdádským činitelům a sázelo se až 1500 dolarů," vzpomíná Safa.
Podle něj vášeň pro kohoutí boj "spojuje lidi ze všech částí země a ze všech společenských skupin, úředníky, obchodníky i důstojníky, a vytváří mezi nimi atmosféru nadšení, nesrovnatelnou s žádným jiným sportem". Safa tvrdí, že sází zřídka.
Zatímco povídá, Dakduka a Sammán na sebe nelítostně útočí, vyskakují vysoko do vzduchu v oblaku zvířeného peří a bojují za křiku desítek diváků. Náhle se ozve zvonec a ohlašuje přestávku. To je čas pro chovatele - kropí své borce vodou, čistí jim rány, dávají jim napít a masírují jim nohy. Sudí zvou diváky k dalším sázkám a lidé sázejí od tří do sta dolarů.
Souboje se pořádají po večerech, s výjimkou pauzy od července do října, což je období, v němž si kohouti mají odpočinout. Chovatelé o ně pečují, trénují je a krmí je jenom vhodnou stravou, kterou tvoří maso, vejce, zrní a zelenina.
Šedesátiletý majitel Sammáma Alí Sálim sedí v rohu ringu, kouří jednu cigaretu za druhou a bedlivě pozoruje boj. Jeho lidský protivník dělá totéž naproti němu a vždy, když Sammám uštědří Dakdukovi ránu, se škrábe na stehně.
"Kohouti se mohou i zabít, a když se to stane, jsme samozřejmě smutní. Je to ale přece jen sport a vítěz a poražený je v každém sportu," říká Mahmúd, který se zabývá chovem kohoutích zápasníků dvacet let a nyní jich má sedmnáct. "Nejsilnější ze všech, které jsem kdy měl, se jmenoval Kardaš. V roce 2009 vyhrál sedm zápasů."
Znovu se ozývá zvonec, protože Dakduka se už potřetí zhroutil na podlahu, což znamená konec zápasu. Sammán je vítěz a dav mu tleská. Rozjaření lidé vybírají výhry a se smíchem Sammánův výkon komentují voláním: "Možná že si tenhle kohout vzal viagru!"
