Kandidát na štvance
Asad prchá s rodinou ze Sýrie. Kam by asi zamířil?

Rusko, Írán, Venezuela ...? Uvažovat o tom, kam syrský prezident uprchne, jestliže se začne hroutit jeho moc, se může zdát předčasné. Na bojišti mají jemu věrní vojáci převahu a válka se může táhnout ještě dlouho bez jasného vítěze. Zásadní změnu tohoto scénáře však může přinést bombardování ze strany USA za podpory nějakých jejich přívěsků, nejspíše Francie.   

Připravovaný raketový a bombový útok (vyloučeny nejsou ani tajné pozemní akce speciálních jednotek) může změnit poměr sil tak dalece v neprospěch režimu prezidenta Bašára Asada, že se rozhodne uchýlit i s rodinou do bezpečí v zahraničí.

Možná už to s ohledem na možný útok NATO udělal. Ačkoli Američané ujišťují, že jejich cílem není sesadit Asada, je to jen diplomatická floskule, tento výrok může být pravdivý jen v jistém smyslu.

Ve skutečnosti Bílý dům o odstavení Asada a jeho klanu od moci velmi usiluje (Asadovci vládnou už 43 roků) už dvě desítky let a pro Američany by bylo více než žádoucí, kdyby syrský prezident při útoku zahynul, nebo by mu k odchodu na islámský onen svět souběžně s bombardováním pomohla nějaká jiná násilná akce. Je jisté, že Asadova smrt by zásadně ovlivnila celý konflikt.

Syrský prezidentský palác stojí na exponovaném místě na jednom vrcholku nad Damaškem. Bezpečnostní opatření jsou zde značná, budí respekt, avšak proti vzdušným úderům Američanů by mnoho nezmohla.

Ale zpět k možným Asadovým útočištím. Rozumný vládce musí na zádní vrátka myslet vždy, v tomto případě už před půltřetím rokem po začátku ozbrojených střetů v Sýrii, jež se postupně změnily v zastupitelskou válku náboženství, idejí a moci části zbytku světa. 

Asadova famílie balí kufry směr...

Asadovi a jeho ženě Asmě, fešné sunnitce z Homsu, jakož i jejich dvěma synům a dcerce se jako hlavní útočiště nabízejí Írán a Ruská federace.

Po tom, co se v Sýrii dosud stalo, už prezident nemůže doufat v amnestii a s ní spojený luxusní azyl. Asad může také v Sýrii zůstat a poslat za hranice jen své nejbližší.

V Moskvě jsou s Asadem zadobře. Kreml je jeho nejdůležitějším zahraničním spojencem. Rodinu syrského prezidenta znají v Rusku z různých pohledů. Jeho bratr Mahír, chlápek na hrubou práci, velitel Republikánské gardy a elitní 4. obrněné divize, se v Rusku léčil poté, co při jednom pokusu o atentát přišel o nohu.

Útěk do Moskvy však skrývá i jisté vážné problémy. Moskva podepsala statut Mezinárodního trestního soudu (ICC), a kdyby ho ratifikovala Státní duma, Asadovi by hrozilo nebezpečí, že ho jednoho dne jeho ruští přátelé vydají tribunálu v Haagu. Že by ho tam obžalovali, o tom není pochyb.

Pro zajímavost, Spojené státy pod Římským statusem Mezinárodního trestního soudu podepsány nejsou.

A co Írán? Teherán sice Asada všemožně podporuje, ale potřebuje ho tam, kde je. Tedy jako vůdčího politika v Sýrii, přinejmenším v její části. Bašár Asad jako politický starobní důchodce na íránském vejminku pro Teherán velkou cenu nemá.

Asad by znamenal i další zátěž pro režim mulláhů, jenž je už tak hodně mezinárodně izolován kvůli svému jadernému programu.

Je také otázka, jak by se "stísněné" íránské poměry zamlouvaly prezidentově choti Asmě, jež je zvyklá na glamorózní, zčásti západní styl života významné a bohaté první dámy. Írán, který by se pro Asada stal svým způsobem vězením, nenabízí příliš dobré perspektivy ani jeho dětem. 

Co třeba ropné ráje v Zálivu?

To v takové Dubaji, respektive ve Spojených arabských emirátech (SAE), jež se staly jedním z oblíbených útočišť řady movitých lumpů a politických odvrženců různých barev, by to bylo pro Asadův klan lákavější. A luxusnější. Rozlohou jsou ovšem velmi malé, takže by pro azylanta Asada znamenaly jakousi zlatou klec.

Ostatně, k Perskému zálivu se už uchýlily prezidentova matka Anisa a jeho starší sestra Búšra s rodinou. Búšra je vdovou po Ásifu Šaukatovi, kterého při hádce roku 1999 postřelil bratr Bašára Asada, impulzivní Mahír. Ásif Šaukat tehdy kulku v břiše přežil, ale nepřežil atentát v Damašku 18. července roku 2012.

Búšra do Dubaje převezla část peněz rodinného klanu, ale je zde další problém. Prezidentova manželka Asma a jeho sestra se, mírně řečeno, nemůžou vystát, a to už od doby, kdy se Asma přivdala do rodiny syrských vládců. Jejich spor znamená i boj o moc.

Další svízel představuje, že ačkoli je Dubaj nábožensky poměrně tolerantní, faktem je, že tamní vládnoucí sunnité nijak zvlášť nemilují šíity, k nimž, přesněji k větvi alávitů, Bašár Asad a jeho rodina patří.  

Do pevností na vlastním území?

Další únikové cesty prezidenta Asada míří k levicovým režimům v Latinské Americe, které se nebratříčkují se strýčkem Samem. Jde o Venezuelu, Ekvádor nebo Kubu. Asad tam už poslal své lidi, aby sondovali azylantský terén - dostatek slunce s mořem inclusive. Prvně zmíněné země však mají jistý problém. Asad by v nich nebyl příliš v bezpečí. Riziko případného únosu či atentátu je tam poměrně velké.

Už od prvního roku syrské války se objevují informace, že vládnoucí alávité opevňují oblast nebo jednotlivá sídla, do které by se v zemi mohli stáhnout. Historickým domovem alávitů, kteří tvoří zhruba 10 procent syrského obyvatelstva, je hornatá oblast u Středozemního moře.

Pokud by už režim nedokázal kontrolovat velká města jako Damašek a Aleppo, existuje možnost, že by se alávité a jejích věrní uchýlili do zmíněného regionu, v němž jsou i města Tartús nebo Latakíja. Jde prý o jakýsi plán B.

Autonomní teritorium alávitů existovalo už pod francouzským mandátem mezi dvěma světovými válkami. Poté byla oblast přičleněna k dnešní Sýrii. Po puči roku 1963, který vynesl k moci poprvé stranu Baas (Arabská socialistická strana obrody), posílili alávité své pozice ve vládě a armádě.

Když se k moci dostal roku 1970 otec současného prezidenta Háfiz Asad, obsadil klíčová místa v ozbrojených silách alávity a začal budovat vládu na loajalitě svých souvěrců.

Na tom se do dnešních dnů nic nezměnilo. Zpráva OSN z roku 2011 odhaduje, že alávité tvoří většinu v důstojnickém sboru ozbrojených sil, tajných službách i v elitních jednotkách už zmíněné Republikánské gardy a obávané 4. divize.

Informace o opevňování historické oblasti alávitů mohou být sice pravdivé, ale na druhé straně neučinil dosud prezident Asad nic, alespoň ne oficiálně, co by ukazovalo, že cosi jako alávitský stát podporuje a buduje.