Iráčané v neděli zapomněli na to, kdo je sunnita a kdo šíita, i na to, že jim doma každou chvíli nejde elektřina, vydali se na bagdádský fotbalový stadion a dopřáli si pět let nepoznanou radost. Poprvé od invaze v roce 2003 se jich 50 tisíc přišlo podívat na finále iráckého fotbalového šampionátu.
Šlo o boj bílých proti žlutým, bagdádského klubu Zavrá proti borcům z kurdského Irbílu, kteří nakonec po prodloužení vyhráli 1:0. Ale o to až tak nešlo.
Iráčané se po dlouhé době sešli v takto nevídaném počtu jenom pro radost. "Nefandím ani jednomu z těch klubů. Přišel jsem, aby se podíval na šťastné Iráčany. Je úžasné vidět je s úsměvem na rtech," řekl osmapadesátiletý důchodce Latíf Džabbúr, který vážil do metropole cestu až ze Samávy, vzdálené 270 kilometrů.
Úředník Hajdar Džasím se na stadion dostavil se dvěma bubeníky a jedním trumpetistou, které si najal.
Kvůli trvajícímu násilí se zatím nikdo neodvážil uspořádat na bagdádském stadionu Aš-Šaab finále fotbalového turnaje. Hrálo se vždy v klidnějších a bezpečnějších kurdských městech - před dvěma lety v Sulajmáníji, loni v Irbílu.
"Dosud jsme prožívali jenom neštěstí, ale teď poprvé jsem na vše zapomněl. Copak tady rozeznáte, kdo je sunnita a kdo šíita? Ne, jsme prostě všichni Iráčané," liboval si mezi diváky osmnáctiletý doručovatel Muhammad Kásim.
Shromáždění takového davu v Bagdádu bylo ještě před rokem nemyslitelné. Město se roztříštilo na 89 uzavřených čtvrtí, v nichž pro příslušníky menšiny nebylo místo. Podobně 
tomu bylo v celém Iráku - bylo nezodpovědné, aby se šíita vydal na západ nebo sunnita na irácký jih.
Z těchto důvodů bylo fotbalové mistrovství v roce 2004 zrušeno. V roce následujícím byl Irák poznamenán prudkými vzájemnými útoky sunnitů a šíitů, takže fotbalová federace rozdělila kluby do čtyř skupin - jižní, centrální, západní a severní - čímž eliminovala přejezdy hráčů i diváků do nebezpečných oblastí.
"Vše, co teď po všech těch krutostech vidím, jsou prostě jenom Iráčané," tvrdí pořádkový policista Abbás Kásim, který při zápase procházel tribunami s obuškem v ruce.
Většina lidí na stadionu patřila k fanouškům Zavry, ale na jedné tribuně se třepotalo i několik žlutých praporů. "Jsem poprvé v hlavním městě a poprvé vidím jiné Iráčany než 
Kurdy," přiznává Irbílan Husajn Kásim, který hledá obtížně arabská slova, protože daleko líp mu jde kurdština.
Útočník Zavry Abdassalám Abbúd si libuje, že může hrát před tak ohromným davem, který nadšeně aplaudoval, když po obvodu hřiště pochodovaly děti s ohromnou iráckou vlajkou. Stejné nadšení vzbudily i irácké vrtulníky. Armáda jich má 60 a když některé z nich přelétávaly nad stadionem, posílali vojáci divákům vzdušené polibky.
Když se stmívalo, nebyl zápas ještě kvůli prodloužení u konce. Velitel abú Mahmúd si přesto spokojeně poklepával na hodinky a říkal: "Ještě nedávno byl Bagdád po 17. hodině mrtvým městem."
Válka ale na sebe jen tak zapomenout nenechá. V poločase se ozval výbuch granátu a v jedné z uliček poblíž stadionu zavládla panika.
Foto: Reuters
