"Od 11. března žijeme ve stálém napětí. Ale troufám si říct, že Japonci se takové události naučili brát s klidem. Většinou nedají navenek znát, co se ve skutečnosti odehrává v jejich srdcích," říká v e-mailovém rozhovoru šéf Českého centra v Tokiu, japanolog Petr Holý. "Zato s demagogiemi v českých médiích se roztrhl pytel," dodává.
Už v Tokiu rozkvetly sakury? Jak svátek jara letos poznamenala katastrofa?
V Tokiu rozkvetly včera (v pondělí), a to nejpopulárnější druh sakur Somei Jošino. O svátcích hanami - doslova "dívání se na sakurové květy" - lidé chodí do parků, pod stromy rozprostírají velké plachty a do pozdních nočních hodin zde vládne až nezřízené veselí posilované litry rýžového vína sake. Letošní určitě poznamenány katastrofou budou. Hodnoty radiace se mění i několikrát denně, do toho mnoho - k dnešku přes 800! - dalších, sice menších, otřesů; to vám na klidu rozhodně nepřidá. Od 11. března žijeme ve stálém napětí. Ale za ta léta, co tu žiji, si troufám říct, že Japonci se takové události naučili brát s klidem. Většinou nedají navenek znát, co se ve skutečnosti odehrává v jejich srdcích.
Takže zemi neovládl totální smutek?
Tak bych nálady v zemi určitě nenazval. Japonci se neradi dělí o své neštěstí s druhými, nestavějí svůj smutek na odiv světu.
Co Evropana ve dnech po katastrofě na jejich chování nejvíc překvapí?
Nikde není zmatek, nikdo si nedovolí někomu něco ukrást (to se neděje ani v běžném životě), možná že to zní jako otřepaná fráze, ale opravdu platí, všichni jsou za jednoho a jeden za všechny.
Když jsem sledovala televizní reportáže bezprostředně po otřesech v Tokiu, dojalo mě nejvíc klidné chování lidí, u nás by nejspíš zavládla panika.
Ano, Japonci neradi dávají neklid najevo. To, co zde probíhalo bezprostředně po prvních otřesech a následných vlnách tsunami, byl "pouze" strach. Kontrolovaný strach. Strach, který ale nevelí jednat zkratkovitě. Na místě je asi slovo odevzdanost.
A jak se lidé chovají v oblastech, které byly nejvíc postiženy ničivým tsunanmi, tedy na severovýchodě Honšú?
V reportážích z těch míst vidíte velkou soudržnost, solidaritu lidí, kteří přežili. Někteří se usmívají a radují se z obyčejných úkonů, které mohou 14 dní po zemětřesení opět dělat. Dokonce o tom i vtipkují. Třeba jako muž, který s úsměvem vyprávěl, že si zase může sám prát ponožky. Smutek zatím není na místě. Jinak je tomu samozřejmě v případě pohřbů obětí, to je však smutek, který sdílejí nejbližší pozůstalí.
Nechce se mi věřit, že by Japonce nezneklidnily ani zprávy o únicích radiace ze stále nezpacifikovaného reaktoru elektrárny Fukušima.
Ano, v posledních několika dnech je přece jen cítit sílící napětí, které je způsobeno únavou těch, kterých se bezprostředně týká. Hodnoty naměřené radiace kolísají, ale tým odborníků ujišťuje, že se jedná o zvladatelné a životu nikoli nebezpečné množství, a to uvnitř elektrárny nebo v její bezprostřední blízkosti. A moře kolem má naštěstí obrovskou ředící schopnost.
Jak vypadá 16 dní po zemětřesení v Tokiu?
Tokia se zemětřesení dotklo vlastně nepatrně - požár v Tokyo Telecom Center, v nedaleké rafinerii v prefektuře Čiba, v tokijském kulturním domě Kudan Kaikan spadl strop... Po zemětřesení Tokio jako by utichlo, mnoho světelných poutačů a obřích obrazovek zůstává zhasnutých, stejně tak obchody, šetří se elektrickou energií. Svítí se opravdu pouze tam, kde je to nutné. Japonské energetické závody naplánovaly mnoho blackoutů, zejména v předměstských částech Tokia. Některé univerzity dokonce posunuly začátek nového školního roku, který obyčejně startuje 1. dubna. Všichni vzali spoření energií vážně, a tak mohlo být od mnoha odstávek upuštěno.
A jak přijímají zprávy o možné kontaminaci vody?
Zákaz pití vody pro kojence v Tokiu netrval ani jeden den. Je pravda, že z obchodů zmizela balená voda a v první fázi po zemětřesení také základní potraviny jako rýže, mléko (ještě před varováním), fermentované sojové boby nattó, po informaci o vodě také doslova všechny PET lahve. Tokio ale okamžitě uvolnilo zásoby a každá rodina s kojencem dostala několik lahví zdarma. Obchody zely prázdnotou jako za komunismu v bývalém Československu. Stály se dlouhé fronty na benzin, ale to už neplatí. Nedostatek balené vody ale stále trvá.
Odjížděli Japonci hromadně na jih, jak se mohlo zdát ze zpravodajství?
Pokud vím, na jih odjížděli hlavně cizinci pobývající v Tokiu, Japonců daleko méně. Japonci svůj dům opouštějí jen málokdy. Věřím, že japonské zpravodajství by nenechalo národ v iluzi zdánlivého pokoje. Japonsko pochopitelně prožívá největší neštěstí od druhé světové války, ale česká masmédia vybírají opravdu to nejšťavnatější. Radiace trochu kolísá, ale co je to pro nás, kteří jsme "přežili" Černobyl?! Nedávno mi na Facebook psal kamarád, že vyslechl rozhovor dvou maminek v Česku, které raději nepůjdou se svými ratolestmi ven, aby je ten "radioaktivní mrak" nezasáhl. S podobnými a mnohými dalšími demagogiemi se v Česku bohužel roztrhl pytel.
A jak svou práci zvládají japonská média? Zaznamenala jsem obavy některých Japonců, že jim úřady tají, jak závažné je poškození reaktoru a podobně.
Ze své zkušenosti si troufám říci, že japonská média jsou vesměs objektivní. Obavy lidí mohou pramenit z jisté nerozhodnosti v reakcích odborníků TEPCO, kteří mnohdy, pravda, před televizními kamerami nebo přímými otázkami novinářů nepředváděli přesvědčivé výkony.
Sílí teď hnutí "proti jádru"?
Možná v Evropě, v Japonsku jsem zatím nic podobného nezaznamenal.
Konají se národní sbírky na postižené oblasti?
Samozřejmě, Červený kříž a další otevřely zvláštní účet, k pomoci se připojily restaurace, obchody i bary, kde můžete věnovat peníze. V Česku bychom asi měli strach, jak se s penězi naloží, tady máte jistotu, že peníze půjdou za svým účelem. I když se Japonsko jeví jako ekonomicky silná velmoc, tentokrát je náraz nebývale velký.
Jsou Japonci zvyklí takto přispívat třeba i na pomoc jiným zemím?
V případě nouze sami rádi pomáhají, naopak s přijímáním humanitární pomoci je to jinak. Z japonské historie jako japanolog vím, že se Japonsko v těžkých dobách vždy uzavíralo spíše do sebe a apelovalo hlavně na vnitřní soudržnost a kompaktnost, proto může budit dojem, že se k pomoci ze zahraničí staví někdy, řekněme, poněkud vágně. Sám se, na základě svých zkušeností, u soukromých osob přikláním spíše k finanční než materiální pomoci.
Bál jste se, když se Tokio otřásalo? Jak katastrofa dolehla na vás?
Když jsem se během prvního nekonečně trvajícího otřesu choulil pod stolem ve své pracovně a hlavou mi běhaly nejrůznější myšlenky. Potom samozřejmě při pohledu na to, co během několika okamžiků dokáže Příroda, proti které jsme takhle maličcí. Ty dva týdny byl jeden velký adrenalin. Bez něho, bez týmu na velvyslanectví ČR v Tokiu, vzájemné podpory s rodinou a kamarády v Česku, kolegy v Ústředí Českých center v Praze, japonskými a českými kamarády tady by to asi nešlo.
