Válečná jatka
Česká pomoc Syřanům. Když lékař rozhoduje, kdo zemře...
18.09.2013 18:25 Rozhovor
I válka v Sýrii znovu ukazuje, jak velký význam mají menší i malé humanitární organizace. I ve srovnání s často až zoufale pomalým a nepružným kolosem, jakým je OSN. V Sýrii pomáhá, chce se už říci 'jak jinak', také Člověk v tísni (ČvT). Týden hovořil s Dagmar Fouskovou, jež syrské misi "člověka" šéfovala půl roku. Její hlavní sídlo bylo u syrských hranic v Turecku a do Sýrie samotné co chvíli zajížděla.
Člověk v tísni (ČvT) byl jednou z prvních humanitárních organizací, která začala pomáhat potřebným na severu Sýrie. Jak vzpomínáte na první okamžiky přímo v terénu?
Můžu říci, že v těch chvílích jsem byla na naši organizaci opravdu hrdá. Byla tam zoufalá situace, snad polovina nemocnic byla rozbombardovaná. Lékaři si hledali místa, kde ošetřovat raněné. Aby měli alespoň trochu pocit bezpečí, uchylovali se třeba do sklepů budov, kde si narychlo zbudovali provizorní lazarety.
Představte si situaci, že do takové "nemocnice" s jedním jediným lékařem najednou dopraví patnáct dvacet raněných z nějaké vesnice, kterou bombardovali. Lékař v takových chvílích rozhoduje, kdo přežije a kdo zemře. Všem nemůže pomoci. Do Sýrie se za války vrátilo hodně lékařů, hlavně mladých, kteří předtím odešli pracovat do ciziny. Cítili to jako povinnost.
Co konkrétně děláte na sveru Sýrie, a současně v Turecku?
Poskytujeme aktivní pomoc od srpna roku 2012. Její škála je široká: od dek, matrací přes oblečení až po školy. Snažíme se, aby se do nich vrátil co největší počet dětí. Nyní se nám daří podporovat až 14 škol, co je asi pět tisíc dětí.
Dále také rozdáváme zdarma chleba a poskytujeme uprchlíkům informace, které potřebují. Dáváme také drobné peněžní dary v momentě, kdy má rodina někoho zraněného, potřebuje se někam dopravit a nemá naprosto žádné finance. Také se aktivně zapojujeme do svozu komunálního odpadu, protože ve chvíli, kdy začal konflikt, se okamžitě rozpadly všechny služby. Třeba Aleppo trpělo obrovským problémem, neboť na ulicích se začalo hromadit ohromné množství odpadu, což znamená zdravotní rizika.
Zmíňujete komunální odpad. To je pro člověka, který daruje nějaké peníze na Sýrii trochu nezvyklá forma pomoci. Anebo ne? Co to znamná v praxi?
Když jsme začínali v Aleppu a ptali se lidí, co je nejvíc v danou chvíli trápí, tak nám řekli, že obrovským problémem je ohromné množství hromadícího se odpadu. V Aleppu se začala rozšiřovat nemoc, která se jmenuje leishmanióza a jež je spojena právě s kumulací odpadu.
Do odvozu odpadu zapojujeme místní. Snažíme se najít lidi z chudých poměrů, kteří trpí válkou nejvíc. Většinou jsou to otcové od rodin s hodně dětmi, kteří nemají jinak možnost si přivydělat. Je to taková dvojitá pomoc, snažíme se odstranit ohromné haldy odpadků a zároveň umožnit některým, aby si mnohli vydělat malou částku a uživit rodinu.
V čem je vaše hlavní humanitární síla, nabízíte něco, co jiní ne?
V Sýrii je to hlavě fakt, že naše nezisková organizavce tam byla jako jedna z prvních. Současně jsme pracovali stylem, že když jsme dorazili do dané oblasti, která trpěla třeba nedostatkem potravin nebo různého materiálu, tak jsme byli schopni velmi rychle zareagovat. A to i díky malým dárcům naší organizace.
Lidé oceňovali, že jsme přišli, probrali s rodinami, co potřebují, a během tří čtyř dnů jsme se vrátili s pomocí.
Nebylo to tak, že nějaká oranizace udělá průzkum a s pomocí přijde až za dva tři týdny. To v situaci, kdy jste uprchlík a nemáte vůbec nic, tak deka nebo matrace je ohromná pomoc, protože máte alespoň na čem spát a na co uložit děti. Vybudovali jsme si tam jméno - jako jedni z prvních a rychle reagujících.
OSN je v oblastech katastrof, krizí a válek nechvalně proslulá svou těžkopádností. Má to řadu příčin. Jak vy se přímo v terénu díváte na, řekněme, slimáčí spojené národy?
Pro nás je to samozřejmě těžké a těžko stravitelné. Protože ve chvíli, kdy vidíte rychle rostoucí počty lidí potřebujících urgentně pomoc, když takový uprchlík musí čekat na pomoc i měsíc, tak to je nepředstavitelné. Hodně dramatická byla zima. Rozdávání dek a teplého oblečení bylo otázkou dnů, aby to opravdu pomohlo. Pak je to frustrace. Rychlou reakci OSN ale ztěžovala i politická situace.
Kolik zaměstnáváte lidí na turecké i syrské straně?
Zahraničních pracovníků tam máme přibližně sedm. Sídlí převážně v Turecku, kde je hlavní kancelář, a vyjíždějí do Sýrie, pokud to situace dovolí. Dále zaměstnáváme 30 Syřanů, z nichž 22 pracuje přímo v Sýrii.
Jak se vůbec pohybujete v terénu. Jak překračujete hranice, jaké potřebujete doklady, požadují od vás třeba rebelové povolení, které by vydávali na jimi ovládaných územích jen oni?
Tím, že se na severu Sýrie rozpadl celý systém, tak se syrskými úřady nepřijdete vůbec do kontaktu. Na území ovládaném syrskou vládou nepůsobíme. Když vjíždíte do Sýrie, tak dostanete do pasu razítko, že opouštíte turecké území. Na druhé straně už není aparát, který fungoval dříve.
Systém, který se tam zatím vytvořil, je nestrukturovaný. Ve většině oblastí, kde pracujeme, pomoc vítají. Složitější se to stává tím, jak je opozice fragmentovaná. Zatím tam nevznikl žádný systém povolenek nebo dokumentů, které byste potřebovali.
Jestli to tak lze vyjádřit, vaše pomoc je nelegální.
Právně bychom na severu pomáhat neměli. Pro Damašek jsme ale malá ryba. Je to taková pomoc s neoficálním posvěcením Turecka.
Situace na syrském bojišti se mění rychle a je nepřehledná. Jak vůbec víte, kde je to pro vás bezpečné? Máte třeba něco jako mapy s bojovými liniemi?
Snažíme se být maximálně opatrní, jakmile máme informace, že se někde bojuje, nebo bombarduje, tak tam, samozřejmě, nejdeme. Pro nás je důležité, aby naši zaměstnanci nebyli přímo v ohrožení života. Hodně věcí se dozvíte z médií, sociálních sítí, válka je hodně medializovaná, také samotnými Syřany. Lze velmi rychle zjistit, kde je jaká situace.
Humanitární pomoc bývá zpravidla mnohem levnější, když se potřebné věci nakupují co nejblíže místu, kde se poskytuje. Řídíte se tím?
Převážná většina věcí se nakupuje v Turecku přímo u hranic. I abychom se vyhnuly dovozům, jež jsou většinou neefektivní a zvyšují cenu pomoci. A pokud můžeme něco získat přímo v Sýrii, tak to nakoupíme tam. I když dnes už tam produkce téměř neexistuje.
Pohybujete se i v oblastech, které ovládají islamističtí bojovníci. Ti, jak známo, neradi vidí ženy v mnoha funkcích. Jak se chovají k vám?
Já můžu hovořit jen ze své půlroční zkušenosti a o oblastech, kde působíme. Zkušenosti mám zatím jen pozitivní. Váží si pomoci a také toho, že s nimi diskutujeme, kdo v dané vesnici pomoc potřebuje, kdo má nejvíce dětí, handicapované. Oceňují, že přijedeme, zjistíme situaci a snažíme se rychle jednat. Nezapojujeme se do diskusí, která strana kde, co a jak politicky. Prostě jsme tam proto, abychom pomohli těm, kdo nejvíc trpí.
V humanitárních aktivitách se často zdůrazňuje neutralita. Uvědomujete si, komu přesně poskytujete pomoc, jestli jsou to ti, kdo podporují prezidenta Bašára Asada, nebo jsou naopka proti němu?
ČvT působí hlavně na severu, který je převážně pod vládou opozice. Převážná většina obyvatel je tam proti režimu. V Aleppu, o které se dělí armáda a povstalci, jsme se setkali i s rodinami, které byly prorežimní. Uprchli ze svých domovů, když se tam zhoršovala situace. V momentě, kdy splnili kritéria pro humanitární pomoc, tak jsme jim ji poskytli.
Saúdové a Katařani velice velkoryse financují humanitární pomoc - ale i zbrojní. Alespoň se o tom mluví. Jde o miliardy dolarů. Máte s tím zkušenosti, teoreticky by to měla být úplná záplava pomoci?
Setkali jsme se s některými organizacemi, které poskytovaly potravinovou pomoc a získávaly peníze z Kataru, nebyly ale nijak výrazné. Nějak konkrétně jsme s nimi ale do styku nepřišli. Přílivem by se to ale nazvat nedalo. Jsou tady počty těch, kdo humanitární pomoc potřebují, a na straně druhé objem pomoci, který tam zatím plyne.
Kdykoli jsme přišli do nějaké oblasti, tak se nám podařilo uspokojit potřeby patnácti dvaceti rodin. Prostor pro navýšení pomoci tam byl obrovský. Ostatní museli čekat, jestli budou mít příště větší štěstí.
Turecko má vzhledem ke své velikosti nepoměrně méně uprchlíků než Jordánsko a Libanon. Jak si to vysvětlujete?
Je to dáno geograficky a také tím, že není snadné překročit hranice (do Turecka). I tak ale hostí Turecko přes půl milionu Syřanů, což není malé číslo. Navíc se počet běženců zvýšil rychle a dramaticky. Musím říci, že syrským uprchlíkům Turecko poskytuje dobré podmímky.
Zprávy médií z oblasti ale vypadali a vypadají spíše jinak. Hovoří se i o dramatických scénách, kdy se Syřané marně snaží dostat přes syrsko-tureckou hranici. Část Turků je nechce, opakovaně na ně útočili...
Řekla bych, že při takzvané první vlně bylo Turecko velmi otevřené, chápalo situaci. Ale pak s narůstajícím počtem utíkajících Syřanů začaly antisyrské nálady, protože tam nejde jen o uprchlíky v táborech, ale o obrovské číslo neregistrovaných. Ti se snaží v Turecku začít nový život. Pro danou příhraniční oblast to má pochopitelně velký ekonomický dopad. Zvýšily se ceny potravin, ubytování, ztížila se možnost najít krátkodobější práci.
Vznikla tam jakási protivlna tureckých nálad, kdy jih začíná být z celé situace a přílivu Syřanů unavený. Situaci nepomohl ani incident, kdy ve městě Reyhanli vybuchly dvě bomby, které zabily velké množství lidí, což podnítilo další protisyrské nálady.
Občas se hovoří o instrumentalizace pomoci. Že má nejlépe sloužit nějakým zájmům, že má být využita k politickým účelům. Jak to vnímáte jako humanitářka v první linii?
Já jsem se s tím nesetkala. Když pracujete v terénu a přijedete někam, kde potřebuje nutně pomoc 150 rodin, tak tam na nějakou politiku není prostor. Humanitární pomoc je většinou přímočará, je to katastrofa, válečný konflikt, kdy je velmi jasné, kdo vás potřebuje. Na politizování, vymýšlení nějaké agendy není čas. Když lidé třeba uprchli před nálety, z minuty na minutu, když nemají naprosto nic, tak se snažíte jim maximálně a rychle pomoci. Nic víc.
Od upřímných politiků lze ale občas slyšet, že nic není zadarmo.
Já můžu mluvit jen za segment, ve kterém pracuji. A v momentě a místě, kde jsem pomáhala, tak jsem se s tímto nějak výrazně nesetkala ve smyslu, že bych mohla říci, ano, tak to je přesně důkaz, že to takto funguje.
Umím si to představit v rozvojové pomoci. To jsou dlouhodbější plány, kdy se rozhoduje, jakou oblast podpoříte, ať už geograficky, nebo ve smyslu rozvoje. Ať už třeba ve vzdělávání nebo v infrastruktuře. Tak v ten moment to může být. A v některých případech je to i napojené na nějaké politické agendy.
Je to víceúrovňová hra. Někde něco řekne nějaký politik, ale "on the ground", přímo na místě, je to jinak. Lidé tam po dvou měsících obvykle ani nevědí, kdo jim pomáhal.
V minulosti se mnohdy dodávky humanitární pomoci zneužívaly třeba k zásobování zbraněmi, municí, setkala jste se s něčím takovým?
Taková diskuse tam byla, zazněly informace, že to a to by bylo možné. Já jsem se s tím nesetkala, protože na hranicích, kudy jsme posílali nějaké humanitární konvoje, byly celkem striktní kontroly, aby se nestalo, že humanitární pomoc je navázána na zbraně.
Můžete odhadnout, jak se do vaší práce promítnou čerstvé dohody Ruska, USA a Damašku o zničení syrských chemických zbraní?
Bude strašně záležet na vývoji v dalších týdnech a měsících. První dopady, které vidíme, tak je zvýšený strach syrského obyvatelstva z toho, co bude dál, taková ještě větší nejistota, co to znamená, co znamená současná diskuze na vysoké politické úrovni.
Právě na severu pozorujeme větší a větší přiliv uprchlíků, kteří se obávají, že chemický útok se bude opakovat, nebo že se zvýší počty náletů jak ze strany režimu, tak ze strany Západu. Pro nás to znamená více běženců.
Jak se vy a vaše organizace díváte na přijímání syrských běženců zeměmi v EU. Třeba Švédsko jim úplně otevřelo dveře, jiné země je ale zjevně nechtějí. Je příjem uprchlíků řešení?
Záleží na tom, co myslíte pojmem řešení. Jediným řešením je dojít k nějakému politickému konsensu a zastavit konflikt. Řešením stoprocentně není zvýšit počet uprchlíků, ať už to bude v Turecku, Libanonu nebo Evropské unii.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.