Jsou kapkou v muslimském moři. Chaldejští křesťané odolávají v Iráku již čtrnáct století pohlcení a konverzi. Svržení Saddáma Husajna před pěti lety však pořádně zamíchalo jak etnickými, tak náboženskými kartami. Počet útoků na kostely a církevní hodnostáře v zemi roste. Následovníci Ježíše Krista mají v podstatě tři možnosti: konvertovat, utéct nebo se nechat zabít.
Ačkoliv násilí namířené proti křesťanům není v údolí Eufratu a Tigrisu nic nového, už dva měsíce mají opět o čem přemýšlet.
V lednu explodovaly bomby před třemi chaldejskými a asyrskými svatostánky v Mosulu, dvěma kostely v Kirkúku a čtyřmi v Bagdádu. Další morovou ranou pro těžce zkoušenou minoritu křesťanů byla smrt mosulského arcibiskupa Paulose Faradže Rahha, jenž je spolu s bagdádským nejvyšším klerikem východní chaldejské církve.
Přirozená smrt, nebo vražda?
Teroristé Rahha unesli v poslední únorový den. Při útoku na arcibiskupovo auto zabili tři muže z jeho ochranky. Podle agentury Reuters, která se odvolává na policejní zdroje, požadovali za vydání duchovního jeden milion dolarů výkupného (17 milionů Kč).
Členové farnosti našli ve čtvrtek jeho tělo zpola zakopané v mělkém hrobě. Zatím však není jasné, zda zemřel přirozenou smrtí, jak tvrdí sami únosci, nebo jej mučili a zavraždili.
Pro křesťany, kterých je stále v Mosulu až padesát tisíc, je však přemítání nad příčinou úmrtí arcibiskupa zbytečným luxusem. Není první a s největší pravděpodobností ani poslední člen jejich církve, který zemřel kvůli své víře.
Lidé z britského Barnabášova fondu, charitativní organizace pomáhající iráckým křesťanům, říkají, že se v Iráku dějí hrozné věci. Scénář bývá podobný: únos, mučení a následná smrt.
Atmosféra neustálého strachu tíží Kristovy následovníky od svržení Saddáma Husajna. Za diktátorovy vlády měli křesťané paradoxně klid. Jejich pozice totiž hájil ministr zahraničí Tárik Azíz, chaldejský konvertita k islámu.
Muslimští radikálové se utrhli ze řetězu až po příchodu Američanů. Když do jejich země v březnu 2003 vtrhl velký "Satan" mávající vlajkou s pruhy a hvězdami, rozhodli se s pátou kolonou, kterou na svém území tak dlouho mlčky trpěli, jednou provždy zúčtovat.
Bezbranní křesťané
Američtí vojáci, kteří se s islámskými bojůvkami utkávají v Nadžáfu či v bagdádských čtvrtích, se útokům mohou více či méně úspěšně bránit. Jinověrci z řad místních civilistů jsou radikálům ale vydáni napospas.
Před rokem se muslimové snažili vytlačit křesťany z předměstí Dora na jihu Bagdádu. Chaldejcům tehdy dali na výběr: buď zaplatit prastarou islámskou daň „džizja" (platí ji jen „nevěřící" za privilegium žít pod ochranou muslimského práva), odejít nebo zemřít. V historii uvalovali „džizju" na bezvěrce Alláhovi generálové na dobytých územích. Kdo nezaplatil nebo nekonvertoval, byl zotročen (ženy byly často znásilňovány) nebo zabit.
Zhruba osmisettisícovou křesťanskou komunitu v Iráku už pět let obchází duch hromadného exodu. Údajní potomci starověkých Asyřanů a Chaldejců, vládců dávných mezopotamských říší, dnes prchají po stovkách do Sýrie (z 1,5 milionu iráckých uprchlíků je zhruba dvacet procent křesťanů). V hlavě mají obrázek krvavých pogromů, které stihly jejich otce a dědy roku 1915, v posledních dnech otomanské říše. A také ze srpna roku 1933, kdy irácká vláda s vědomím konce britského protektorátu dala v městečku Simele na severu země zmasakrovat tři tisíce lidí.
Lednové útoky na kostely jako by měly tyto vyhlazovací akce ve jménu Alláha připomenout. Byly velice dobře koordinované a bomby vybuchly zhruba ve stejnou dobu.
Peníze jako motiv
Mnohé atentáty a únosy jsou motivované nábožensky. Cílem je vyhnat křesťanskou minoritu z Iráku. Ale občas jde o prachobyčejný banditismus, kdy útočníci předstírají příslušnost k džihádistické skupině, aby zamaskovali pravý záměr: získat peníze.
Křesťané jsou považováni za bohaté lidi. Také se o nich tvrdí, že obětují všechno, aby se vykoupili, na rozdíl od sunnitů nebo šíitů. Nemají totiž za zády silné kmenové milice, které by je chránily, a představují snadný cíl.
I na akademické půdě mosulské univerzity nemají Kristovy ovečky klid. Děvčata dostávají lístky s varováním, aby chodila zahalená a mladíkům dávají anonymové na výběr mezi konverzí, útěkem nebo smrtí, stejně jako jejich souvěrcům v jiných částech země.
Před americkou invazí žilo v Iráku podle různých zdrojů sedm až osm set tisíc křesťanů. Věřící chaldejské Církve Východu mezi nimi mají sedmdesátiprocentní většinu. Čítají přes půl milionu a odkazují se na staré byzantské a římské tradice. Chaldejská, dříve Nestorská, církev působí v Iráku již od druhého století našeho letopočtu.
Foto: archiv, Profimedia
