Přijímáte běžence jako pracovní sílu, ale pro mír v Sýrii jste nic neudělali, vyčítá Evropě syrský kosmonaut Muhammed Faris. Někdejší prominent režimu dnes žije jako uprchlík v Turecku a podporuje opozici. Základní podmínkou míru je podle něj odchod Bašára Asada.
V červenci 1987 odstartoval vojenský pilot Muhammed Faris na kosmické lodi Sojuz TM-3 spolu se dvěma sovětskými kosmonauty do vesmíru, kde se napojili na orbitální stanici Mir. Syrský člen posádky strávil v kosmu 7 dnů a 23 hodin a 4 minuty. Let byl součástí programu Interkosmos, určeného zemím sovětského bloku a dalším spřáteleným státům, účastnili se ho však i kosmonauti z Indie a Francie. Muhammed Fáriz dostal nejvyšší sovětská vyznamenání, byl povýšen na plukovníka a poté generálmajora syrské armády. Je muslimského - sunnitského - vyznání, na rozdíl od více privilegované skupiny šíitských Alávitů, k nimž náleží prezidentská rodina Asadů. Přesto patřil k prominentům režimu, na začátku syrského konfliktu, ale v srpnu 2012 naložil do auta rodinu a pár nejnutnějších věcí a odjel do Turecka, kde se přidal k opozici.
Jak těch osm dnů, které jste strávil ve vesmíru, změnilo váš život?
Hodně mě to zasáhlo. Dívat se z kosmu na Zemi je jako vnímat svoji vlastní matku. A všechny lidské bytosti proto jsou bratři a sestry, děti jedné matky. Země-matka dokáže pokrýt potřeby všech, jenže někteří chtějí víc a víc, nejraději by shrábli všechno a z toho vznikají problémy. V praktickém životě se pak pro mě změnilo mnohé k lepšímu, stal jsem se slavným.
To jste pak jen jezdil po oficiálních akcích jako jiní kosmonauti ze zemí bývalého sovětského bloku?
Když jsem se vrátil do Sýrie, drželi mě osm a půl roku v mém domě. Jen jsem si jednou za měsíc chodil pro výplatu. Byl jsem slavný a to žádný diktátor nemá rád. Po celou tuto dobu jsem čekal, co bude dál. Pak mě jmenovali velitelem letecké školy. Nakonec jsem sloužil v hodnosti generálmajora na velitelství syrských vzdušných sil.
Proč jste se rozhodl odejít ze Sýrie?
Viděl jsem na vlastní oči, co se děje. Jak lidé umírají při útocích našeho letectva. Bylo to, jako kdyby mi zabíjeli vlastní rodinu. V této situaci musí každý slušný člověk říci ne. Jenže pokud tohle v současném syrském režimu uděláte, nepřežijete. Řekl jsem si, že bude užitečnější, když budu proti Asadovi bojovat slovy.
Zkoušel vás pak ještě režim Bašára Asada přemlouvat k návratu?
Znali mě a věděli, že když jsem se jednou rozhodl, už to nevezmu zpátky. Takže mi alespoň zabavili v Sýrii všechen majetek.
Život v Istanbulu rozhodně není pro syrské běžence lehký. Kosmonauta a opozičního předáka by ale zřejmě přijala většina z evropských zemí, mohl byste do Spojených států nebo do Ruska. Proč čtyři roky zůstáváte v Istanbulu?
Materiálně si stěžovat nemůžu, v Sýrii žijí lidé v daleko horších podmínkách, každou chvíli můžou přijít o život. Turecko hraje v syrském konfliktu pozitivní roli, cítím se tu jako ve svém druhém domově. Ze Sýrie jsem odešel hlavně proto, že se považují za patriota a jsem proti režimu Bašára Asada. Země, které jste zmínil, přímo nebo nepřímo pomáhají Asadovi. A tam já žít nemůžu.
Rusko Asada otevřeně podporuje, Spojené státy nejsou v arabském světě příliš oblíbené. Ale Evropské země přece mají svoji, mnohdy rozdílnou politiku a nedá se přece říci, že by syrskému režimu pochlebovaly?
Máte pravdu, to asi skutečně ne, ale rozhodně nemají dobrý vztah k syrskému hnutí odporu a uprchlíkům. Nepředvedly se v tomto ohledu žádným konkrétním činem.
Jak to? Právě evropské státy, hlavně Německo, přijalo přes milion uprchlíků. To není jasný a konkrétní čin?
Německo přijímá uprchlíky, protože potřebuje pracovní sílu. Evropští politici dobře vědí, že Syřané jsou kvalifikovaní a pracovití. Můžete mi ukázat jedinou zemi, která udělala něco pozitivního pro to, aby se v Sýrii přestalo bojovat? Vyšli snad někde lidi do ulic s hesly za odstranění Bašára Asada? Když v Evropě chcípne pes, vyvolá to větší reakce než osud milionů lidí umírajících v Asadově režimu. Máme právo žít ve svobodné společnosti a hlavně doma. Nechci, aby byli moji lidé roztroušeni po celém světě jako uprchlíci a umírali na moři cestou do Evropy.
* Došlo by k válce, kdyby nadále vládl v Sýrii Háfiz Asad, už nežijící otec Bašára Asada?
* Proč syrská armáda nemůže diktátora svrhnout?
* Jak situaci vnímají letci, kteří musejí bombardovat své vlastní lidi?
* Proč se opozice nedokáže sjednotit?
* A co na celou situaci říkají ruští kolegové Muhammeda Fárise?
Odpovědi na tyto otázky a celý text rozhovoru najdete v nejnovějším čísle časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 2. května 2016.
