Libanon ztrácí identitu, lidé se stydí mluvit arabsky

Děti Maji Sabtíové se narodily v Libanonu a byly tam i vychovány. Přesto arabsky moc dobře neumějí a ošívají se, když si mají přečíst arabskou knihu. Patří ke generaci Libanonců, která se raději vyjadřuje francouzsky nebo anglicky. Vzniká kvůli tomu hnutí k propagaci arabštiny, protože bez společného jazyka přijdou lidé i o společnou totožnost.

"Snažím se v nich vzbudit o arabštinu zájem, ale nezlobím se na ně za to, že ho nemají. Vše, co je pro ně důležité, Facebook, filmy a mobilní telefony, je v angličtině," přiznává Sabtíová, jejímž potomkům je osm a deset let.

Arabština Libanonců byla vždy ovlivněna francouzštinou bývalé koloniální mocnosti a nově také angličtinou. "Mládež se od arabštiny stále víc odvrací. Jestliže obyvatelé jedné země přestanou hovořit společným jazykem, ztratí společnou identitu," říká básnířka Suzanne Talhúková, která stojí v čele organizace propagující arabštinu zvané Fail Amr.

ČTĚTE TAKÉ: Arabským transsexuálům je nejotevřenější Libanon
                        Svobodná Evropa poprvé vysílala před šedesáti lety

Arabština je prvním jazykem pro více než 280 milionů lidí, kteří žijí většinou na Blízkém východě nebo v severní Africe. Všem je společná standardní psaná arabština, avšak mluvená řeč má nesčetně dialektů. Schopnost hovořit arabsky automaticky neznamená umět tak i psát nebo číst.

Ve čtyřmilionovém Libanonu je arabština oficiálním jazykem, ale Libanonci jsou většinou hrdí na to, že mluví francouzsky a anglicky. Nejčastěji se všechny tři řeči slévají dohromady, takže otázka "Jak se daří?" běžně zní trojjazyčně:  "Hi kifak, ça va?"

Ve většině libanonských škol se od prvních tříd vyučují všechny tři jazyky. Rodiče ovšem své děti často dávají do škol, kde se vyučuje buď v angličtině, nebo francouzštině a v nichž je arabština až na třetím místě. Pro Facebook či SMS zprávy se často používá arabština přepsaná do latinky.

Jazykovým příkladem nejdou ani politici. Sám premiér Sa‘ad Harírí, jemuž je čtyřicet let a má za sebou studium v USA, měl vloni v parlamentu s arabštinou potíže. Rozesmál poslance i mnohé, kteří jeho projev zhlédli na YouTube. Není ani nutné arabštině rozumět, aby byly patrné jeho rozpaky.

Obavy o arabštinu nepanují jen v kosmopolitním Libanonu, ale i v uzavřenější Sýrii. Tam jazyk chrání nařízením, že nejméně šedesát procent nápisů na veřejných místech musí být v arabštině.

Diaspora i soužití

Muníra Nahídová z nadace Arabské myšlení říká, že Libanon je díky otevřenosti své společnosti specifický. V zemi koexistují sunnité, šíité, maronité i další křesťané. Odjakživa je otevřená cizím vlivům a libanonská diaspora odhadovaná na více než osm milionů lidí žije i v tak vzdálených zemích, jako jsou Brazílie nebo Austrálie. Tito lidé původní vlast často navštěvují, ale arabsky už nemluví.

Podle Nahídové nesou část viny rodiče, neboť s dětmi často mluví od počátku francouzsky nebo anglicky a myslí si, že arabštinu stejně pochytí. Pro děti se tím však jazyk jejich země dostává na vedlejší kolej. "Dospělo to až tak daleko, že se mladí lidé stydí mluvit arabsky. Nic podobného se neděje v oblasti Perského zálivu ani v dalších arabských zemích," vysvětluje Nahídová.

Další problém spatřuje ve způsobu výuky arabštiny. Jazyk dětem často připadá těžkopádný a komplikovaný. Talhúková a její skupina se to snaží změnit. Chodí po univerzitách a pokouší se studenty obrátit k arabštině. Zjistili, že mnozí nejsou schopni přeříkat ani arabskou abecedu a končí u pátého písmene. "Nejen, že neznají abecedu, ale diví se, proč by se měli s jejím studiem namáhat, když to stejně není k ničemu dobré," říká básnířka.

Aby na problém poukázala, zorganizovala její nadace nedávno festival arabského jazyka. S knihami, hudbou a předčítáním a rovněž s hesly Nezabíjejte svůj jazyk nebo Naučte svého syna arabsky.

PSALI JSME: Izraelská armáda má v Palestině novou taktiku: slušnost

Paní Sabtíová tam své děti přivedla, aby jim rozšířila obzory. "Potřebujeme víc takových akcí. Pomůže to mládeži uvědomit si krásu arabštiny i to, že je třeba ji chránit," řekla.

Dvacetiletý student Júsif Dachil však vidí problém jinak. Libanonu podle něj nechybí ani tak jazyk jako národní identita. "Bohužel máme rádi vše z dovozu, a to včetně jazyků."

Foto: ČTK/AP, http://www.profimedia.cz/