Čtrnáctiletý Palestinec Džuma Ismáíl žije 50 kilometrů od Středozemního moře, ale nikdy ho neviděl, stejně jako ještě nikdy nespatřil izraelského civilistu nebo letiště. Letos v létě měl možnost si své obzory rozšířit.
Podobně jako další děti palestinských uprchlíků ze západního břehu Jordánu dostal možnost navštívit místa v dnešním Izraeli, kde žili jeho předci.
Program, který má mezi Palestinci ujasnit téma dědických práv, je dílem Dunji Alvánové a částečně ho financuje mírové středisko bývalého amerického prezidenta Jamese Cartera. "Chceme je dostat ven, dokud je to pro ně snadné," říká Alvánová, která má irácké a americké občanství a narodila se v židovsko-muslimské rodině.
Jakmile dovrší Palestinci ze západního břehu 15 let, dostávají Izraelem vydávané doklady totožnosti. Přes izraelské kontroly na hranici tohoto území se pak mohou dostat jenom se speciálním izraelským povolením. Alvánová "vyváží" dvakrát ročně do Izraele po 20 palestinských dětech. Je to podle jejích slov protipól programu, který hradí výlohy mladým Židům z celého světa pro čtrnáctidenní pobyt v Izraeli.
Žid beze zbraně? Překvapení
Pohyb lidí ze západního břehu do Izraele byl snadnější do roku 2000. Tehdy Palestinci zahájili další povstání proti Izraeli, který po předchozím období atentátů zpřísnil podmínky pro vydávání cestovních povolenek a začal stavět betonovou bariéru. Pro mnohé Palestince je šance dostat se do východní, arabské části Jeruzaléma nebo do Izraele velmi malá.
Nedostupné je pro ně i středomořské pobřeží i mezinárodní Ben Gurionovo letiště. Alvánová tvrdí, že její výlety mohou být pro mnohé mladé Palestince první a také poslední příležitostí. Po návratu na západní břeh většinou mluví o moři a letišti a hlavně o soužití Židů a Arabů v Izraeli. "Oni se vůbec nestarají, jestli je před nimi nějaká hlídka. My s takovými věcmi musíme počítat pořád," říká čtrnáctiletá Hanín Nachlaová. Všechny, kdo s ní byli v Izraeli, fascinovalo, že vidí nevojáky a neozbrojené civilisty. Většina židovských osadníků, kteří žijí na západním břehu, chodí se zbraní.
Západní břeh Jordánu je domovem 2,5 milionu Palestinců. Izrael má sedm milionů obyvatel, z nichž pětina jsou Arabové. "Netušili jsme, kolik tam bude Židů. Je jich víc než Arabů. Arabové a Židé tam spolu mluví. Pro mne to je divné. My tady s Židy nemluvíme," přiznala Hanín.
"Zas můžeme žít s Židy v míru"
Cesty Alvánové nic nemění na pevném přesvědčení Palestinců o právu na návrat do domovů, o něž jejich předci přišli ve válce, která vypukla hned po vzniku Izraele v roce 1948. Izrael na tento princip nepřistoupil, protože by ztratil charakter židovského státu.
Alvánová říká, že dospívající Palestinci dostanou díky jejímu programu možnost spatřit místa, o nichž jejich rodiče a prarodiče mluví často v podobě zidealizovaných snů. "Mnoho z těch rodin pochází z dnešního Lodu, který je v těsné blízkosti mezinárodního letiště. Ty děti vidí, jak je to složité. Pochopí, že právo, o němž hovoří jejich příbuzní, dnes znamená vrátit se na betonovou letištní plochu," říká Alvánová.
Ano, Palestinci při pohledu na Lod často vystřízliví. Ale letiště je mezi nimi velký hit. Většina z nich nikdy neletěla letadlem a mnozí nikdy ani letadlo neviděli zblízka. Vášnivě proto fotografují, aby se mohli doma podělit o zážitek. "Musím si to vyfotit, abych to ukázal doma. Ani oni nikdy neviděli velké letadlo," přiznává Džuma.
Betonové zdi a strážních věží si doma ani moc nevšímá. Normalita Izraele většinu Palestinců šokuje. "Až teď jsem si uvědomila, že vlastně žijeme v okupaci," řekla Hanín. Právě se pevně rozhodla, že se stane letuškou, zatímco Džuma je přesvědčen, že bude pilotem.
Někteří z Palestinců, kteří byli díky Alvánové v Izraeli, po nějaké době začínají přiznávat, že soužití s Izraelci je možné. Ahmad Ghazaví byl v Izraeli před dvěma lety a teď říká: "Do roku 1948 žili Židé s Araby v míru. A může to tak být zas."
Foto: Profimeida
