Líbánky za biliony
Náklady na sjednocení Korejí. Rozhovor s velvyslancem

Ačkoli to při nynějším napětí a hrozivém harašení zbraní nemusí znít moc reálně, systém v komunistické KLDR se může kdykoli zhroutit. Jižní Koreu by to stálo astronomické sumy. Míněno je především sjednocení, respektive sjednocování obou zemí na Korejském poloostrově.

Od skončení občanské války v letech 1950 až 1953 mezi nimi panuje válka studená. Soul musí být připraven na jakoukoli eventualitu vývoje včetně gigantických výdajů, jež by si ať rychlý či pomalý zánik sousedního komunistického režimu Kimů vyžádaly. TÝDEN.CZ na toto zajímavé téma hovoří s Jaroslavem Olšou jr., českým velvyslancem v Jižní Koreji.

Pane velvyslanče, jihokorejský prezident nedávno prohlásil, že v souvislosti s budoucím sjednocením je třeba přemýšlet o zvláštní dani. Náklady na tento gigantický podnik by tak pomáhal nést každý Jihokorejec. Jak lidé v Jižní Koreji na tato slova reagovali? Byli by ochotni nést takové finanční břímě?
První reakce jihokorejských obyvatel byla - jak ji prezentovala  média - po vyhlášení plánu pozitivní. Minulý měsíc si největší místní televizní stanice KBS nechala udělat rychlý výzkum, který na vzorku tisícovky respondentů ukázal, že zhruba šedesát procent občanů je pro zavedení takovéto daně.

Největší část z nich - více než polovina - by byla "na sjednocení" ochotna platit sice jen jedno procento svého příjmu a necelá třetina by přistoupila na sumu až do výše pěti procent, ale signál to byl velmi kladný. 

Jsem navíc přesvědčen o tom, že místní občané by takovou pomoc mysleli opravdu vážně. Stačí si vzpomenout na ekonomickou krizi na konci 90. let, kdy jihokorejští občané věnovali vlastnímu státu desítky miliónů dolarů na umoření dluhu, nosili klenoty i dávali finanční dary, jenom proto, aby jejich země dokázala projít krizí co nejméně poškozena - a dnes vidí, že jejich dobročinnost přinesla ovoce, a Jižní Korea opravdu prosperuje...

Nejrůznější analýzy a prognózy žonglují s doslova astronomickými sumami, pokud jde o náklady na sjednocení. Zkušenosti ze sjednocení Německa roku 1990 navíc ukazují, že občanům se "sjednocovací daň" začne rychle zajídat.
Otázkou je, zda by taková daň měla smysl větší než jen symbolický. Experti se na základě analýzy nepřesných čísel a teoretických úvah předhánějí ve vyčíslení celkových nákladů na sjednocení.

Jihokorejský vládní výbor pro sjednocení hovoří o rozmezí zhruba 300 miliard až 2 bilionů amerických dolarů, ale vzhledem k tomu, že účet za sjednocení Německa už zřejmě dávno překonal hranici 2 bilionů dolarů a výdaje ještě stále neskončily, je uvažovaná suma zřejmě podobně fantaskní jako většina analýz o situaci v izolované Severní Koreji. 

A pak je tu ještě jeden prvek - onen zmiňovaný výzkum si místní televizní stanice zadala pouhé tři dny před severokorejským dělostřeleckým útokem na ostrov Jonpchjong. Po útoku si hned několik jihokorejských institucí nechalo udělat další bleskové průzkumy veřejného mínění a zjistily, že tento první útok na jihokorejské území od skončení korejské války před padesáti sedmi lety prudce změnil vnímání Severní Koreje veřejností.

Vstřícný přístup k Severní Koreji se během několika dnů změnil - není vyloučené, že by vstřícnost jihokorejského obyvatelstva mohla ochabnout.

Obě Koreje mají na otázku sjednocení zvláštní úřady na úrovni ministerstev, věc se stále teoreticky rozpracovává. Proč ale jihokorejský prezident přišel s tímto nápadem právě nyní?  Ví něco, co neví zbytek světa? Mění se v tomto směru nějak situace, její vnímání, podmínky na obou stranách?
Pravicová administrativa současného jihokorejského prezidenta I Mjong-baka změnila přístup k Severní Koreji oproti liberálním vládám vedených prezidenty Kim Te-džungem a No Mu-hjonem.

Namísto ústupků a snaze vyhovět severokorejské straně, se dnešní jihokorejské vedení snaží postupovat tvrději a věcněji.

Tato změna kursu se pochopitelně stala trnem v oku jihokorejské opozice a v posledních měsících se zdálo, že veřejné mínění by uvítalo vstřícnější postoj vůči svému severnímu sousedovi. Úvaha o dani tak zřejmě mohla být jedním ze signálů, že smyslem dnešní jihokorejské vlády není izolace Severní Koreje, ale hledání cesty ke znovunavázání kontaktů - byť na trochu jiném základě.

Opět ale je nutné si uvědomit, že - ač to tak možná nevypadá - útok na ostrov Jonpchjong a v menší míře též potopení jihokorejské korvety Čchonan, kde ale Severní Korea svou roli vehementně popírá, změnil v postojích místních obyvatel mnohé.

Často lze slyšet, že v každodenním životě se Jihokorejci o své severní sousedy téměř nezajímají. Na titulních stránkách médií se zprávy z říše Kimů objevují víceméně jen v době vzájemných krizí, napětí. Nabízí se proto otázka, zda je téma sjednocení v jihokorejské společnosti "oblíbené".
Přestože je to nesporně zajímavé téma k intelektuální, filozofické, ale i ekonomické diskusi, není to pro generaci, která už nezažila Korejskou válku, téma prioritní. To, co Jihokorejce dnes zajímá především je realita - to, co se děje právě teď. A to včetně politiky i situace na severní části poloostrova. Méně ale úvahy o budoucnosti, co se stane když nebo až...

To téma je spíš blízké komunitě cizinců žijících a pracujících v Jižní Koreji. Je to ale tak trochu diskuse na téma, které se nezdá být příliš aktuálním. I když - samozřejmě - k prudké změně situace v Severní Koreji může dojít, tak jako - také nečekaně - došlo i ke změnám ve Východní Evropě před jedenadvaceti lety.

Jsou Jihokorejci vizi sjednocení obou zemí nakloněni?
V tradiční korejské společnosti hrají rodinné svazky mnohem důležitější roli než třeba u nás. Rozdělení rodin, a to i po šedesáti letech, je proto především u starších generací velmi bolestivé. Nemožnost vědět o osudu svých blízkých, nemoci s nimi komunikovat a nemít možnost navštívit místa odpočinku svých předků v rodných vesnicích, to vše velmi podněcuje opakující se diskuse o potřebě, ba nutnosti, sjednocení obou Korejí. To je ta rodinná, "emotivní" část potřeby sjednocení.

Pak je tu zejména rovina národní a národnostní. Jihokorejci Severokorejce, ovšem i naopak,  považují za příslušníky stejného národa a tedy logicky touží po sjednocení. Korejci z jihu i severu vycházejí ze stejných historických kořenů, byť své dějiny včetně nejstarších na obou stranách hranice vykládají jinak a snaží se "vypíchnout" jiné prvky a historické momenty.

A do třetice je to pak věc čistě politická. Ač se to možná nezdá, Korea vždy žila ve stínu mnohem početnějších národů v nejbližším okolí. A nebyl to jenom stín, ale často i strach ze dvou velkých sousedů - miliardové Číny a stopadesátimilionového Japonska. I proto je potřeba národní jednoty pro všechny Jihokorejce velmi důležitá, bez ohledu na generace.

Existuje dlouhá řada návrhů a konceptů, jak opětovné jednoty korejského národa dosáhnout. Své scénáře nabízejí hlavně federalisté, (neo)funkcionalisté, transakcionalisté... Jaký scénář je nyní nejpravděpodobnější?
Vzhledem k tomu, že v Jižní Koreji působí tisíce, ne-li desetitisíce odborníků, kteří se v desítkách státních i nevládních organizací zabývají Severní Koreou, v každém jednotlivém čísle jakéhokoliv místního časopisu či novin se některý z nich vyjadřuje k tomu, co se na severu Korejského poloostrova děje, existují jistě stovky scénářů vývoje možného sjednocení.

Daly by se asi trávit hodin jen posuzováním a srovnáním detailů jednotlivých scénářů, možná je však nazvěme spíše spekulacemi.

Osobně si myslím, že v tuto chvíli vzhledem k okolnostem není žádný scénář sjednocení příliš pravděpodobný. To jak a kdy ke sjednocení rozdělené Koreje dojde, závisí dnes méně na Jižní Koreji a více na vývoji na severu poloostrova. Vlastní scénář sjednocení se tak asi bude vyvíjet spíše reaktivně v závislosti na situaci, těžko asi bude příliš času na hluboké analýzy, až k této situaci nastane příhodná chvíle.

Ovšem díky oné už zmíněné nekonečné množině plánů, scénářů a programů, se určitě nakonec najde někdo, kdo prohlásí: "Já to říkal už dávno".

Studie banky Goldman Sachs, konkrétně jednoho z jejích stratégů, Jima O'Neila, předvídá znovusjednocené Koreji ohromný růstový potenciál. Komunistickou Severní Koreu prý čeká boom. Sdílejí podobný názor i jihokorejští ekonomové?
Asi bych nepochyboval o tom, že, dojde-li ke sjednocení Korejí, čeká Severní Koreu boom. Vzhledem k naprosté odlišnosti obou částí poloostrova bude takovýto boom prostě základní nezbytností pro přežití nového státu či části sjednocené Koreje. Už jenom nutnost co nejrychleji vybudovat základní infrastrukturu vyvolá stavební boom.

Lze očekávat strmý růst HDP severní části Koreje, prudký nárůst obchodu atd., ale tahounem tohoto růstu dozajista budou přímé i nepřímé jihokorejské investice, případně i investice z dalších zemí, které se rozhodnou podílet na budování nové Severní Koreje, nikoliv efektivita přímo na severu.

Jako mnohem důležitější bych viděl druhou stránku mince. A sice co tento boom bude znamenat pro ekonomiku Jižní Koreje. Investice, které nastartují severokorejský rozvoj, bude totiž někde třeba vzít, a logicky drtivá většina z nich půjde na úkor inovace a investic na rozvinutém jihu poloostrova.

A to nemluvě o platech, už dnes je platová hladina v Jižní Koreji poměrně vysoká, zatímco pracovní síla na severu bude hlavně u jednoduchých pracovních činností řádově levnější. Ten cenový rozdíl bude několikanásobně dramatičtější než mezi západní a východní Evropou po pádu železné opony. 

Jihokorejská ekonomika tak bude sjednocením nesporně v řadě odvětví silně poškozena, dojde zřejmě ke snížení životní úrovně Jihokorejců a zřejmě i k jistému ústupu Jižní Koreje ze světla ramp světové ekonomiky a politiky. Otázkou tak bude, zda jihokorejská ekonomika dokáže ufinancovat severokorejský růst a přitom neztratit svou vlastní dynamiku a také za jak dlouho se dokáže vrátit, možná posílena, na pozici nejenom asijského tygra, ale jedné z nejvýkonnějších a největších světových ekonomik.

Zatím hovoříme především o ekonomických dopadech sjednocení. Tento proces ale bude mnohovrstevný, nepůjde jen o peníze, byť astronomické sumy.
Osobně si ale myslím, že mnohem obtížnější bude sjednotit obě tak rozdílné země v oblasti sociální. Místní obyvatelé si stále více uvědomují, že právě ono spojení lidské bude komplikované a právě toto téma se často diskutuje. Všichni si dobře uvědomují, že společenská soudržnost obyvatel takového spojeného státu bude klíčovým problémem pro minimálně jednu, ne-li dvě generace.

Snažme si představit onen společenský a kulturní šok, ke kterému musí při sjednocení nezbytně dojít, když se spojí země na tak odlišném společenském a sociálním vývoji. Velmi nepřesně a neúplně si snažme představit, jak by asi reagovali obyvatelé gottwaldovského Československa, kdy by se ocitli v dnešní Praze. Dokázali by se přizpůsobit životu v naší společnosti, jak a za jak dlouho?

A to při tomto srovnání naprosto opomíjím jeden základní faktor, a to že naše 50. léta v Severní Koreji existují stabilně už pětašedesát let. Prakticky nikdo si tak už na severu nepamatuje nic jiného než toto. Klíčovou roli proto asi budou muset hrát rodinné vazby, a to i přesto, že ty jsou už tak dlouho zpřetrhány.

Podle čerstvých údajů uprchlo dosud ze Severní do Jižní Koreje zhruba 20 tisíc lidí. Sledují se, řekněme oficiálně, jejich osudy, jak žijí, čeho dosáhli, kdo z běženců to dotáhl nejdále, jaké mají problémy při integraci a podobně?
Ano, právě minulý měsíc dosáhl počet severokorejských uprchlíků, kteří dorazili až do Jižní Koreje, onu magickou dvacetitisícovou hranici. Místní Ministerstvo pro sjednocení dokonce oznámilo, že oním jubilejním uprchlíkem je jedenačtyřicetiletá žena ze severokorejské provincie Janggang ležící přímo na hranicích s Čínou, která do země přišla společně se svými dvěma syny. K útěku se údajně rozhodla poté, co před rokem uprchla její matka a ta ji následně přesvědčila, aby do Korejské republiky odešla též.

Počet Severokorejců v Jižní Koreji v posledních letech prudce roste. Zatímco až do počátku 90. let se jednalo o jednotlivce a naprostou většinu z nich tvořily osoby, které požádaly o azyl v době svého pobytu v zahraničí, například diplomaté, množství i sociální struktura dnešních uprchlíků je odlišná.

Tisící uprchlík dorazil do Jižní Koreje teprve v roce 1997, hranice deseti tisíc bylo dosaženo v roce 2007, což znamená, že k dalšímu zdvojnásobení počtu došlo za pouhé tři a půl roku!

Kdo mezi běženci převažuje? Jsou to lidé s vyšším vzděláním a postavením, anebo ti takzvaně dole?
Zatímco první příchozí byli převážně vzdělaní příslušníci severokorejské elity, dnešní statistický uprchlík je nepříliš vzdělaný obyvatel venkova, pocházející z provincií na hranicích dnešní Číny. Mezi uprchlíky je navíc minimum mužů, tři čtvrtiny uprchlíků tvoří ženy a ze zbylé čtvrtiny je polovina mladších 20 let.

Vzhledem k této sociální skladbě uprchlíků se pak asi nelze divit, že více než 50 procent z nich je dnes závislých na jihokorejské státní podpoře a dobře 15 procent je dlouhodobě nezaměstnaných.

O to více se místní média snaží prezentovat úspěšné uprchlíky. Ze starší generace je jich ale stále málo - jeden středně velký podnikatel, několik lékařů tradiční medicíny a učitelů. Větší šance mají samozřejmě děti, které dorazily do Jižní Koreje se svými rodiči.

Především ti, kteří absolvovali ve své nové vlasti střední školu se už dokáží dostat na místní univerzity, a několik z nich, díky vládním i univerzitním stipendiím, studuje i na špičkových místních univerzitách. Z nich by se třeba, jednou, mohla rekrutovat nová severokorejská elita.

Děkujeme za rozhovor (více o velvyslanci J. Olšovi jr. ZDE)

web velvyslanectví České republiky v Jižní Koreji ZDE