Sezame, otevři se! Jakmile překročíte prostor střeženy lesem kamer a ozbrojenými hlídači, objeví se před vámi jiný Pákistán: ideální svět Bahria Town, jedna z oněch uzavřených čtvrtí, kam se elita a nová střední třída uchylují před atentáty a výpadky elektřiny. Automobily lehce kloužou po lesklém asfaltu kolem největší rezidenční čtvrti v zemi, podél zeleného trávníku posetého sochami krav a býků, kteří na rozdíl od svých živých druhů neohrožují provoz.
Zde je závodiště pro koně, tam golfové hřiště, supermoderní kino, kavárna s klimatizací a malá zoologická zahrada, jež se pyšní údajně jediným černým panterem v zemi. Poněkud dále vévodí nad čtvrtí dvě repliky dvacet metrů vysoké sochy Svobody a Eiffelovy věže.
Na rozdíl od velkých pákistánských měst, přecpaných lidmi a automobily a často omšelých, se zdá, že se v tomto eldoradu postaveném jen dvacet kilometrů od metropole Islámábádu ve svém letu zastavil čas.
Ještě před několika měsíci žil Sálím, úředník v nadnárodní společnosti, v Karáčí, ekonomické metropoli země.
Opustil však nakonec tuto megapoli a před neustálým napětím, vraždami a únosy dal přednost komfortu Bahria Town.
Onoho dne se poklidně procházel v zoo, v náručí s malým synkem, jemuž chtěl ukázat tygry. "Zde je klid, až tu chybí trochu života a nějaké ty kavárny," říká tento milovník dobré kávy.
Uzavřené čtvrti, gated community, jež se staly v 90. letech populární ve Spojených státech, si získávají od té doby oblibu po celém světě.
V Pákistánu však začaly vznikat až nedávno, v reakci na vzestup násilí, útoků a kriminality, ale také v reakci na hlubokou krizi energetiky, kdy obyvatelé zůstávají bez proudu někdy i více než půl dne. Když Bahria Town začala počátkem tohoto tisíciletí vznikat, nebylo tady nic, jen džungle, vzpomíná jeden z jejích prvních obyvatel Aríf Alí.
Dnes žije v této enklávě více než 50 tisíc obyvatel a stále roste. "Stala se pravou betonovou džunglí," směje se Aríf ze své terasy, z níž má výhled na zcela čerstvě omítnutý zahradní pavilon svého souseda.
Kolem se tyčí obrovské budovy a místy v dlouhých řadách zcela totožné domky, které jakoby vystoupily z katalogu nemovitostí. V Bahria Town, stejně jako v tuctu dalších velkých uzavřených čtvrtí v zemi, kde dnes žijí statisíce lidí, tedy nepatrná menšina ze 180 milionů Pákistánců, rovněž neznají výpadky elektřiny.
Čtvrť střeží ve dne v noci bezpečnostní kamery, kromě toho ji pravidelně křižují gardisté. A výpadky proudu jsou jen vzdálenou vzpomínkou, neboť trvalá dodávky elektřiny zajišťují obrovité generátory na topný olej.
Bahria Town, to je také město bez starosty. Stejnojmenná skupina podnikající v nemovitostech, kterou vlastní miliardář Málik Riaz, prodává pozemky, staví domy, nemocnice, školy, stará se o bezpečnost, elektřinu dodávky vody a svoz odpadu.
Dnes Bahria Town a její konkurenti, jako jsou Gulberg Greens a Khudadad City, nabízejí ostrůvky ráje po celé zemi, a nejen pro elitu.
"Do uzavřených čtvrtí investují příslušníci střední třídy a vyšší střední třídy, podnikatelé, úředníci i bankéři," vysvětluje Salmán Zulfikar z makléřské firmy Zeeman.com. K tomu lze přičíst příslušníky diaspory, kteří zbohatli v Kanadě, v Austrálii, ve Spojených státech, v Británii nebo v zemích Perského zálivu.
"Třebaže stavíme ročně půl milionu domů, je tu poptávka na dalších deset let, protože počet obyvatel stále roste," mne si ruce viceprezident Bahria Town Muhammad Iljás.
Prodej zvyšují spekulace, neboť pozemky jsou v zemi žádanou investicí.
Z druhé strany zdi je zaprášené a překrvené město Rávalpindí. Před střeženým vstupem do enklávy čekají desítky ošuntělých mužů, kteří jdou do tohoto jiného světa za prací.
Bahria Town a Rávalpindí, to je jako den a noc, bílé a černé, nebe a země, srovnává básnicky Chálid, podle něhož by se celý Pákistán měl stát takovou Bahria Town. Opravdu?
Podle Salmána Zulfikara mohou v budoucnu vzniknout superuzavřené čtvrti, které navíc budou rozděleny mezi různé vrstvy obyvatel.
