Očima Martina Valeše
Palestina v OSN - je to tak zásadní?
22.09.2011 19:00 Analýza
Palestinci by rádi diplomatické uznání v OSN; že jednání s Izraelem váznou a jinak by se prý státnosti nedočkali. Dobře však vědí, že s plným členstvím v OSN nemohou počítat, zejména kvůli odmítavému postoji USA. Spíš tu jde o svým způsobem marketingový tah, který okupovaná území příliš ke vzniku skutečného státu neposune.
Podle teorie musí suverénní stát splňovat čtyři požadavky, jež do mezinárodního práva kodifikovala Konvence o právech a povinnostech států z Montevidea z roku 1933. Musí mít stálou populaci, definované teritorium, vládu a schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů. Konvence zároveň zdůrazňuje, že státnost nezávisí na uznání dalšími státy, nicméně v praxi je právě toto zásadním sporným momentem a obvykle se na seznamech států objevují toliko členové OSN.
Jenže řada subjektů (plným) členem OSN není a přesto se jako stát více či méně chovají, a nejedná se zdaleka jen o sporná území v Africe či bývalém Sovětském svazu. Například Švýcarsko se členství bránilo až do roku 2002, ještě v roce 1986 se tři čtvrtiny občanů vyjádřily proti, rigorózně bráníce tradiční neutralitu – a tak země fungovala jako pozorovatel v mnoha orgánech OSN a v Ženevě bylo i druhé oficiální sídlo. Nikdo přitom státnost Švýcarské konfederace nezpochybňoval.
Jen o pár let dříve se k OSN přidaly Monako či Andorra, které pro svou velikost mnohé funkce státu ani nevykonávají, respektive vykonávat nepotřebují. Naopak Vatikán členem není, ale má ze všech států druhé nejbohatší diplomatické styky co do počtu zemí, s nimiž je oficiálně v kontaktu (první jsou USA), a papežské návštěvy se berou za státní. Podobnými pozorovateli byly svého času obě Německa či Koreje, než se po dohodě staly plnoprávnými členy.
Ostatně "vatikánská" varianta by mohla připadat v úvahu právě i pro Palestinu, navrhuje to například francouzský prezident Nicolas Sarkozy. O statusu pozorovatele u Valného shromáždění OSN totiž rozhoduje všech 193 členských států, Palestinci mají patrně podporu velmi pohodlné většiny. Plné členství už vyžaduje souhlas Rady bezpečnosti a hlavně jejích pěti stálých členů – Spojené státy americké však kategoricky nesouhlasí.
Naopak, ani členství v OSN nemusí nutně znamenat suverenitu: Běloruská a Ukrajinská SSR byly zakládajícími členy organizace, díky nimž měla Moskva o dva hlasy ve Valném shromáždění navíc, ale které měly k jakékoli samostatnosti na hony daleko.
Je nutné uznání?
Klasickým příkladem je v současnosti Kosovo; provincie vyhlásila nezávislost na Srbsku v únoru 2008, nicméně úplná státnost mu chybí – uznalo ji 85 států, což by mohlo být dost, ale proti je kromě Srbska či Ruska také pět členských zemí Evropské unie, které mají samy obavy ze separatistických tendencí (Španělsko, Slovensko, Řecko, Kypr a Rumunsko), a tak jej neuznává ani samotná EU, i když kosovská správa z velké části leží na unijních bedrech.
Uznání má naopak oficiální federální vláda v Somálsku, leč jí není moc platné - ovládá jen zlomek území, zatímco o zbytek bojuje s dalšími hnutími. Je klasickým příkladem "failed state", zhrouceného státu, časopis Foreign Policy jej čtyři roky za sebou umístil na smutné první místo takových zemí. Zdaleka nejstabilnější je na jeho území Somaliland (někdejší Britské Somálsko), který vyhlásil nezávislost v roce
Ještě podivněji, a to podstatně delší dobu, je na tom Tchaj-wan – oficiálně Čínská republika. Na ostrov uprchl po vítězství komunistů koncem roku 1949 generál Čankajšek a jeho Kuomintang, odkud si nárokovali vládu nad celou Čínou. Tak jej uznal i Západ a z této pozice zastupovali Čínu v OSN a dokonce jako stálý člen Rady bezpečnosti, byť pevninské území, stejně jako jaderné zbraně, ovládali komunisté v Pekingu.
To se změnilo v roce 1971, když s komunistickou Čínskou lidovou republikou navázaly diplomatické styky Spojené státy a v OSN i Radě bezpečnosti zasedli komunisti. Ti navíc začali tlačit na ostatní země, aby Čínskou republiku neuznávali, a díky svému hospodářskému boomu většinu z nich přesvědčili – dnes je uznána jen 23 zeměmi z Latinské Ameriky, Afriky a Oceánie, plus Vatikánem. Se zbytkem světa komunikuje Tchaj-wan pod různými názvy, v mezinárodních organizacích zpravidla jako Čínská Tchaj-pej. Místo ambasád pak ve světě udržuje tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře.
Diplomatická hra
Ale mezi Kosovem a Čínskou republikou je jeden zásadní rozdíl – kosovská vláda zdaleka nemá své území pod kontrolou a není zatím schopná fungovat bez mezinárodní pomoci a dohledu. A nejinak je na tom palestinská samospráva. Formálně pod ni spadá i pásmo Gazy, leč tomu vládne islamistické hnutí Hamas, jejich nedávná dohoda se do praxe příliš nepromítla. A bez zahraniční pomoci a také bez podpory Izraele není samospráva schopná fungovat. Jaký smysl by tedy pro Palestinu mělo uznání v OSN?
Podivná ambasáda v Praze |
Česká republika (podobně jako další postkomunistické země) de iure uznává Stát Palestina, jak jej v únoru 1989 vyhlásil Jásir Arafat v čele Organizace pro osvobození Palestiny. V současné době Česko toleruje status quo palestinského zastoupení v Praze (na úrovni velvyslanectví), a to přesto, že de facto existenci palestinského státu neuznává a oficiální styky s ním neudržuje. Mírové dohody z Osla z roku 1993 zahraniční zastoupení Palestinské národní správy sice formálně nepřipouštějí, nicméně kodifikují zachování úrovně již existujících diplomatických misí. |
Tak jako tak ji za suverénní bere většina členských států (až 126, u některých je to sporné – viz rámeček). Mohla by pak prohlašovat, že pásmo Gazy, západní břeh Jordánu a východní část Jeruzaléma nejsou Izraelem okupovaná území, nýbrž Izraelem okupovaný stát. Z toho se jistě dá vytěžit určitý politický kapitál, ale jde tu spíš o propagandu než o reálnou politiku. K participaci (respektive spíš přijímání) na rozličných programech mezinárodních institucí se s trochou vůle na obou stranách uznání od OSN nepotřebují (mimochodem, Mezinárodní měnový fond i Světová banka před pár měsíci uznaly, že samospráva provedla důležité reformy a je po institucionální stránce schopná zvládnout nezávislost).
Nebo schválně usilují o neúspěch? Palestina nemá zrovna velkou podporu arabských zemí, třeba chce dostat další ránu, aby vzbudila jejich sympatie. Uvidíme, třeba současný vývoj na Blízkém východě rozdá v příštích měsících karty úplně jinak – však Izrael nedávno přišel o dva klíčové partnery v regionu, donedávného egyptského prezidenta Husního Mubaraka a o Turecko. Třeba se jim bude palestinská otázka hodit.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.