Nedaleko Ptačího hnízda, obřího olympijského stadionu v Pekingu, musí dělníci do začátku her v srpnu stihnout dokončit ještě jednu menší stavbu. V nové budově, prozatím ukryté pod zeleným krunýřem konstrukce, se usídlí první pekingské muzeum speciálně věnované Tibetu.
Kurátoři budou uvnitř pečovat o expozice prastarých záznamů o panovnických dynastiích nebo reprodukce dokládající čínské panství nad Tibetem až do 13. století. Mnozí experti historické nároky říše středu v Tibetu zpochybňují, ale oficiální Peking se k tomu staví po svém.
Například existence dalajlamů v muzeu končí v druhé polovině padesátých let minulého století. „Po roce 1959 už se neobjeví. Tohle je muzeum Tibetu a my dalajlamu za jeho část už nepovažujeme," vysvětluje listu New York Times čínský vědec Lien Siang-min, jenž muzeum pomáhá připravovat.
Rokem 1959 míní i protičínské povstání, které komunisti krvavě potlačili. Dalajlama tehdy odešel do indického exilu.
Dějiny jsou často interpretovány podle politických cílů toho kterého režimu. Historický vztah mezi Tibetem a Čínou je plný nároků, sporů a třenic. Ani vládnoucí pekingští reformisté neváhají pomocí dávné i nepříliš vzdálené minulosti eliminovat jakoukoli pochybnost o nároku nejlidnatější země světa na Tibet.
„Historie se váže k legitimitě. Problém Pekingu je v tom, že jeho přítomnost na Tibetské plošině nikdy legitimizována nebyla. A pokus o kontrolu historie je pokusem to zvrátit," říká ředitel soudobých tibetských studií na Virginské univerzitě Taši Rabgey.
Tibetská otázka je obnaženým nervem mnoha Číňanů. I těch, kteří žijí v zámoří. Důvodem jsou intervence cizích mocností během 19. a 20. století. Když byla Čína na kolenou, velmoci si ji prostě rozdělily na sféry vlivu.
Foto: Profimedia
