Konfrontační kurz ruského prezidenta Vladimira Putina vůči Západu se na Blízkém východě setkává se širokými sympatiemi a obdivem. Mnozí poukazují na pokrytectví Spojených států, jež - byť samy usilují o světovládu - prý spustily pokřik jen proto, že si Rusko vzalo to, co je tak jako tak ruské, Krym. To je dobrá půda pro snahy Kremlu, který se snaží hrát v Orientu opět důležitější roli.
Okamžitě poté, co Putin oficiálně znovu připojil Krym k Ruské federaci, přišel mu z Damašku dokonce blahopřejný telegram. Syrský prezident Bašár Asad v něm napsal, že reakce Ruska na krizi na Ukrajině je legitimní a že má za cíl vytvořit vyrovnaný a transparentní svět, který bude respektovat státní suverenitu a právo lidu na sebeurčení.
Asad dále chválí moudrou politiku a racionální postup ruského vedení tváří v tvář pokusům o puč teroristických extremistů proti právu a demokracii.
I když se žádný jiný blízkovýchodní vládce neodhodlal podpořit Moskvu takto otevřeně, konfrontační kurz Putina a jeho věrných vyvolal souhlasné pokyvování hlavou též v dalších metropolích regionu.
Někteří tamní komentátoři připomínají také údajně obří rozdíly mezi mocenskou a vojenskou rozpínavostí Západu, respektive USA, a Putinovým Ruskem. Spojené státy oficiálně přiznávají, že mají v zahraničí zhruba 750 vojenských základen a zařízení. Experti však odhadují, že jich je nejméně tisíc ve více než stovce zemí světa.
Někde, v poslední době se tak stalo na několika místech v Africe, využívá Pentagon jako prodlouženou ruku - bez účasti amerických uniforem - soukromé armády a bezpečnostní agentury.
Nejen Sýrie a Írán, které se už desítky let považují za bašty proti západní dominanci, pošilhávají po trénovaném a svalnatém pánovi Kremlu, obdivně na něj pohlížejí také v Egyptě a Iráku, což by mohlo vyústit v dalekosáhlé posuny moci v Orientu.
Nejen u svého souseda Ukrajiny, ale také na Blízkém východě by se Rusko vrátilo k sovětské velmocenské roli z časů studené války - jako politický ochránce a dodavatel zbraní.
Západ a arabský svět by se tak mohly dále odcizit. Od takzvaného arabského jara vztahy Američanů k některým jejich spojencům v tomto regionu utrpěly, zatímco Rusko a Čína získaly na prestiži. Mimo jiné proto, že země svého zájmu nikam netlačí a nedělají si velkou hlavu z lidských práv.
Třeba emírové v Perském zálivu žárlivě sledují sbližování USA a Západu s Peršany. Hlavně Saúdy a Katařany šokovalo a zklamalo a vojenské váhání Američanů v případě Sýrie.
Irácký premiér Núrí al-Málikí sice Američanům vděčí za svůj úřad a stále je potřebuje, ovšem nijak se netají s tím, že mu jdou neustálé rady, pobídky a peskování z Bílého domu řádně na nervy.
Egyptský ministr zahraničí Nabíl Fahmí hovořil otevřeně o "ohrožených vztazích" poté, co americký prezident Barack Obama po svržení prezidenta Mohameda Mursího dal k ledu dodávky vojenských letounů zemi na Nilu. Taková rétorika je u Egypťanů hodně populární.
Napříč všemi tamními vrstvami společnosti bují divoké spiklenecké teorie o USA, které prý chtějí Egypt rozkouskovat a držet u dna.
O to více imponuje Putin, který napochodoval suverénně, chladnokrevně a plný víry ve vlastní moc na světovou scénu. A nezrazuje. Syrský prezident od něj stále dostává zbraně, které potřebuje pro svou válku s opozicí a islamisty.
Také první zahraniční cesta nového silného muže na Nilu, polního maršála Abdala Fattáha Sísího, který se téměř jistě stane egyptským prezidentem, nevedla do Washingtonu nebo do západní Evropy, nýbrž do Ruska, z nějž se vrátil s kontraktem na nákup zbraní za dvě miliardy dolarů.
Egypt si mezitím nezvykle ostře a důrazně vyprošuje západní kritiku mizerného stavu lidských práv v zemi. Začátkem března si ministerstvo zahraničí v Káhiře pozvalo hned 19 evropských velvyslanců a vyčetlo jejich zemím, že se vměšují do vnitřních záležitostí Egypta. Pokud se to nezmění, bude to prý mít za následek vážné poškození vzájemných vztahů.
Dokonce i Írán doufá, že z krize kolem Ukrajiny vytluče nějaký kapitál a že s pomocí Moskvy otupí západní sankční režim. Nedávno uzavřelo Rusko s islámskou republikou dohodu, podle níž bude Írán dodávat Moskvě 500 tisíc barelů ropy denně a za měsíc za to dostane půldruhé miliardy dolarů.
Jako protislužbu si Íránci od Rusů koupí zbraně a dvě další jaderné elektrárny. Teherán si dále v Moskvě objedná stavbu železnice. Pokud dohoda vstoupí v platnost, vylepšil by si Írán jednou ranou o 50 procent své ochromené ropné exporty.
To by zmenšilo jak jeho ekonomickou mizérii, tak připravenost ke kompromisům ve sporu o jeho jaderný program.
Stejně jako Čína, která rovněž kupuje od Peršanů 500 tisíc barelů ropy denně, odmítá Rusko kategoricky ropné embargo EU vůči Íránu.
Když před několika týdny Washington vyzval Moskvu, aby ropu z Íránu nedovážela, poslali ho kremelští páni někam, samozřejmě slušně.
