Osvobození Kuvajtu
Před dvaceti lety začala válka v přímém přenosu

Obyvatelé malého emirátu Kuvajt jsou slavnostně naladěni. Velkou oslavou si začátkem týdne připomenou 20. výročí zahájení operace Pouštní bouře, která skončila 28. února 1991 osvobozením jejich země a porážkou iráckého agresora. Vzpomínka na obsazení jejich země iráckými jednotkami v srpnu 1990 a na sedm následujících měsíců, během nichž Iráčané v Kuvajtu vesměs běsnili jako barbaři, v paměti obyvatel ropné monarchie dodnes stěží vybledla.

Dodnes ovšem přetrvává i podprahová vzájemná zaujatost mezi těmi Kuvajťany, kteří tehdy ze země uprchli, a těmi, kteří v ní zůstali. Uprchlíci sledovali průběh války pohodlně z evropských hotelů v televizi. Zapomenuty nejsou ani záběry kuvajtských žen, které v módních kožiších demonstrovaly za ukončení okupace před budovou OSN v Ženevě. Kuvajťany, kteří svou vlast opustit nechtěli nebo nemohli, Iráčané naproti tomu dlouhé měsíce týrali.

Emocionální rány se dodnes nezhojily. Až loni v prosinci se delegace z Kuvajtu vypravila do Iráku, aby v hromadném hrobě v jihoirácké provincii Zikár pátrala po ostatcích Kuvajťanů, kteří zmizeli za války.

Historka o iráckých vojácích, kteří údajně vyhazovali nemluvňata z inkubátorů, se dodatečně ukázala jako propagandistická lež, kterou pustila do oběhu dcera jistého kuvajtského velvyslance.

Že tehdy v Kuvajtu docházelo ke znásilňování, mučení, svévolným popravám a loupežím, však nepopírají ani iráčtí vojáci, kteří se oné invaze zúčastnili.

Tento propad do barbarství je ovšem jen jedním z mnoha důvodů, proč lidé v Iráku dnes už nechtějí myslet na tuto válku, která patří k nejčernějším kapitolám éry exprezidenta Saddáma Husajna. Dalším je skutečnost, že koalice 34 států v čele s USA, která se zformovala k jeho osvobození, hnala irácké vojáky z Kuvajtu rychleji, než stačili utíkat.

Termín Matka všech bitev, který Saddám tehdy razil pro toto válečné tažení, zněl uším Iráčanů po zničující porážce jako výsměch.

V srpnu 1990 irácká armáda víceméně zčista jasna vpadla na území malého souseda. Po pěti měsících bezúspěšných diplomatických snah OSN o odchod Iráčanů zahájili spojenci v noci na 17. ledna masivní bombardování.

Saddám odpověděl tím, že dal vypálit rakety Scud na Izrael a Saúdskou Arábii, ty však nadělaly jen malou škodu. Irácká armáda - a to věděla i většina jejích generálů - byla vzhledem k vojenské převaze protivníků úplně bez šance.

Když americké jednotky 24. února zahájily pozemní ofenzivu, bylo mnoho Saddámových vojáků už natolik demoralizováno, že složili zbraně. O pár dnů později byl Kuvajt zase svobodný.

Spojenci pronikli až na irácké území. Americký prezident George Bush starší se však tehdy zalekl zbavení Saddáma moci vojenskými prostředky. Vyzval sice Iráčany, aby diktátora svrhli, ale když v březnu propuklo spontánní povstání šíitů na jihu Iráku a později i Kurdů na severu, Američané a další spojenci víceméně nečinně přihlíželi. Převážně sunnitští Saddámovi stoupenci v tajné službě, vládní straně a armádě povstalce zmasakrovali. Kolik lidí bylo v Iráku mezi lednem a dubnem 1991 zabito spojeneckými vojáky nebo iráckou armádou, dodnes nikdo přesně neví. Jisté je jen to, že většina masových hrobů v Iráku pochází z roku 1991. Mrtvá těla byla po americké invazi z roku 2003 za vlády Bushova syna, George Waltera Bushe, vyzdvižena a pohřbena na hřbitovech.

Dnes se vztahy mezi Irákem a Kuvajtem poněkud znormalizovaly, nejsou ale nijak zvlášť vřelé. Kuvajt po čerstvém incidentu údajně dokonce pomýšlí na silnější zajištění hranice s iráckým sousedem. V pondělí prý iráčtí rybáři narušili kuvajtské výsostné vody a zabili jednoho vojáka kuvajtské pobřežní stráže.