Čína stoupá vzhůru
Rusku roste za východními humny obr. Moc o něm neví

Poslední dny roku 2010 předvedly, že modernizace v Rusku skončila, aniž doopravdy začala. Naděje zmařil druhý rozsudek nad Michailem Chodorkovským, hrátky režimu s nacionalisty i neadekvátní reakce na vystoupení opozice a prudké zvýšení odvodů, které zaženou reálný sektor ekonomiky do kouta. Následky pocítíme později, ale už teď ztratilo smysl posuzovat vyhlídky ruské modernizace.

Lepší je zamyslet se nad tím, proč se modernizace v Rusku nepovedla a proč uspěla v zemích, které se před pouhým čtvrt stoletím zdály beznadějně zaostalé. V prvé řadě Čína, napsal dnes v listu Vedomosti výzkumník Vladislav Inozemcev.

Čína se loni stala největším vývozcem a druhou ekonomikou světa, přestože ještě v roce 1985 zaostávala v exportu za tehdejší Německou demokratickou republikou a velikostí hrubého domácího produktu za Nizozemskem.

Vztah k Číně byl v Rusku vždy zvláštní. Sestával z opovržení ("Rusko není Čína, aby se obávalo zotročení příchozími cizinci," hlásal Sergej Vitte, premiér z roku 1905), mentorství (zvláště okatého v poválečném období), obav a dokonce strachu (v 60. a 70. letech) či směsi nadšení a znepokojení (poslední dobou).

Sovětský svaz a Rusko se v různých dobách snažily vybudovat si s Čínou spojenectví. Ale zatímco Sovětský svaz se považoval za staršího bratra, současné Rusko vypadá jako mladší sestra. Zdůrazňováním své "euroasijskosti" předvádíme jistou blízkost s Říší středu, aniž bychom se ji snažili pochopit.

Rusové nikdy moc nevládli čínštinou ani nepronikli dost hluboko do mravů a kultury velkého souseda. Kulturně a hospodářsky jsme vždy zůstávali Evropany podléhajícími kouzlu Asie hlavně v neplodném snění a řečech.

Situaci nezměnil ani prudký vzestup ČLR v 90. letech a v dalším desetiletí. V Rusku dodnes převládá k Číně postoj, který (pokud není pohrdavý) je nihilistický

Loni v září v Jaroslavli prezident Dmitrij Medveděv prohlásil: "Je přípustný rozvoj Ruska například čínskou cestou? Myslím, že pro Rusko není tato cesta možná, a to nejen teď, ale nebyla možná ani před 20 lety, kdy jsme volili model své společnosti, a to z různých důvodů: historických, mentálních, hospodářských. Prostě jsme nemohli jít touto cestou."

Argumenty na podepření této a podobných tezí jako obvykle nezazněly. Čínské zkušenosti v zásadě studují specialisté a názory čínských expertů v ruské debatě vůbec nezní.

To poslední je zvlášť podivné. Na východních hranicích Ruska povstává obr, který ho předstihuje hospodářskou mocí, snadno posiluje svůj vliv v postsovětské Střední Asii a šikovně se zapojuje do hospodářské a politické architektury světa. Ale Rusové si myslí, že nemají co se od něj naučit. Na nejvyšší úrovni vyhlašují strategické partnerství se zemí, jejíž intelektuální potenciál se ani nesnaží postihnout.

Ruští ekonomové a politologové i po probuzení uprostřed noci snadno vyjmenují desítky amerických a evropských odborníků, ale sotva si vzpomenou na třeba jen jediného čínského experta ve svém oboru. Dokonce internetové stránky, které se specializují na překlady ze zahraničního tisku, ignorují úsudek čínských kolegů.

Ruské noviny přetiskují blogy západních ekonomů, ale zůstávají naprosto hluché k názorům těch, jejichž ekonomika zanedlouho předežene americkou.

Vysvětlit to lze stěží, lze se jen pokusit to napravit.