Vůně ropy
Rusům pod nosem. Číňané loví ve středoasijském revíru

Bývalé sovětské republiky ve Střední Asii jsou jako bohaté nevěsty, o něž se uchází mnoho ženichů. Ani oni nejsou z Nemanic. Ne moc úspěšně žádali tamní nevěstinky o ruce Američané, o něco úspěšnější jsou Rusové. Však je to od půlky 19. století jejich zájmová oblast. Nyní se ale dopředu dere ženich z Pekingu. 

O středoasijské státy je už nějaký čas rvačka. Nerostné bohatství a strategická poloha (včetně Afghánistánu) dělají své. Kvůli tomu tamním vládcům Západ odpouští i autokratické až despotické formy vládnutí včetně třeba zabití několika stovek demonstrantů "jednou ranou".

Centrální Asie je stále politicky a hospodářsky důležitější i pro Čínu.

Před i po summitu G20 v Petrohradě proto tímto regionem křižoval Si Ťin-pching, čínský prezident a generální tajemník KS Číny. Obzvláště ho musela těšit slova jeho kazašského protějšku Nursultana Nazarbajeva.

Kazachstán podle něj doufá, že bude Číně kráčet po boku při jejím ekonomickém rozvoji. Ostatně, Čína se v Kazachstánu angažuje hospodářsky už řadu let.

Si Ťin-pching ve své řeči propagoval vytvoření hospodářského pásu podél starodávné Hedvábné stezky. Peking hledí k západu nejen ve své zemi, kde je toho ještě třeba mnoho udělat, ale i dále za hranice, do bývalých sovětských republik (do zhroucení SSSR). 

Před tím, než minulý týden přijel čínský prezident do Petrohradu, hostil ho turkmenský samovládce, prezident i předseda vlády v jednom, Gurbanguli Berdymuhamedov. Na cestě z Ruska pak čínská hlava státu ještě zavítala do Uzbekistánu a Kazachstánu.

Nyní se účastní vrcholné schůzky Šanghajské organizace pro spolupráci (angl. SCO) v kyrgyzské metropoli Biškeku.

Turkmenistán a Kazachstán jsou se svými ropovody a plynovody napojeni na západočínskou hranici. Koupí podílu na kazašském Kašaganském ropném poli rozšířil čínský ropný koncern CNPC svůj vliv na surovinovém trhu centrální Asie.

Železnice, které spojují západočínskou provincii Sin-ťiang s Kazachstánem a Kyrgyzstánem, jsou už postavené, nebo se dokončují. Pás, o němž mluví čínský prezident, vede pěti středoasijskými republikami.

A vytvoří také spolehlivé pozemní spojení Číny až s přístavy v západní Evropě.

Číňané, píší experti na Střední Asii Raffaello Pantucci a Alexandros Petersen, jsou nyní nejdůslednějšími aktéry v postsovětském prostoru mezi hranicí severeního Kazachstánu a jihem Afghánistánu.

Tento vliv je realitou už v mnoha směrech. Každodenní život v centrální Asii si například už nejde představit bez čínského zboží. Číňané zde staví silnice, dobývají nerosty, obchodují a kupují si místní firmy.

Není to ale bez problémů. V Kyrgyzstánu, Kazachstánu a Tádžikistánu se vůči Číně zvětšují resentimenty.

Čína operuje s mocí faktů. Je geograficky blízko, její dělníci jsou výkonní, je hladová po surovinách a má zboží, jež může nabídnout.

Rusko, které považuje Střední Asii tradičně za svůj zadní dvorek, vytvořilo sice Číňanům zapojením Kazachstánu do celní unie s Běloruskem jistou překážku. Protože ale Moskva obvykle nepraktikuje jemnou diplomacii a není tak hospodářsky rozjetá jako Čína, ztrácí v tomto regionu na přitažlivosti.

Na straně druhé, Nazarbajev, Berdymuhamedov a uzbecký prezident Karimov se snaží vytvořit si prostor k vlastnímu jednání a nebýt tolik závislí na tom, či onom. To se týká i Pekingu.

Pro Číňany je také problém, že jimi silně ovlivňovaná Šanghajské organizace pro spolupráci se nemůže zatím pochlubit ničím moc konkrétním. Moskva je v regionu úspěšnější pokud jde o bezpečnostní politiku. Zčásti zde vytlačila americké zájmy.

Peking má ale vzletné cíle. Čínské koncerny na poli nerostných surovin mají velké plány dalších exportních tras skrze území Afghánistánu.

Takový "ropovod míru" se už ale v devadesátých letech minulého století ukázal iluzí.