Jemen, jeden z nejoblíbenějších cílů bombardování amerických dronů, je už dlouhé roky mocensky rozdrolen, zmítá jím násilí a zvláště na jihu opakovaně sílí odštěpenecké tendence. Stát patřící k nejchudším na světě by měla podle představ jeho vedení zachránit federalistická ústava. Předpokládané členění země ale vyvolává odpor a mohlo by vyvolat nové konflikty.
Budoucí základní zákon předpokládá rozdělení Jemenu na šest dílčích států a hlavní kraj San´á (viz. mapa). O tomto záměru informoval jemenský generál a přechodný prezident Abdar Rabbú Mansúr Hadí, jemuž loni prodloužili o rok úřad.
Z republiky by se měla stát federace.
Prezident ustavil grémium, jehož úkolem je formulovat novou ústavu, a to na základě závěrů nedávno ukončeného národního dialogu.
Proti nové formě státu se už ale postavili jak separatističtí vůdcové na jihu Jemenu, tak zajdističtí rebelové z hnutí hutíů (název dle jejich bývalého vůdce Husajna al-Hutího) na severu.
Zkorumpovaná a více než dvě desítky let trvající vláda prezidenta Alího Abdaláha Sáliha, který byl nucen opustit své křeslo v roce 2012, zanechala v celé zemi značný odpor k centralismu. Prezidentova klika a byrokraté v San´á se jevili Jemencům jako parazité, kteří se nestoudně obohacují na úkor provincií.
Bylo proto zřejmé, že po Sálihově pádu bude většina Jmenců usilovat o decentralizaci a větší autonomii jednotlivých oblastí. V dialogu, který začal ve druhé půli loňského roku a jenž měl navrhnut novou státní formu Jemenu, na sebe ale narazily různé názory.
Zatímco většina podpořila myšlenku federalismu, protože v něm vidí současně prostředek proti hrozícímu rozpadu země, jedna z menšin ho odmítla. Aby vzali jihojemenskému separatismu vítr z plachet, objevil se návrh rozbít zemi na dvě rovnoprávné části - na severu a jihu.
Mnoho Jihojemenců ale národní dialog ignorovalo, protože jim nejde o kompromis se severem, ale chtějí vyjednávat jen o své úplné nezávislosti. Po Sálihově odchodu z čela státu se však s nároky na autonomii nepřihlásil jen jižní Jemen, ale rovněž Hadramaut na východě a dále pak Tiháma, chudičký kus pobřeží podél Rudého moře.
Na severu Jemenu válčili hutíové, přívrženci jednoho zajdistického imáma, s ústřední vládou už za prezidenta Sáliha. V celkem šesti menších válkách chtěli přinutit San´á ke splnění požadavků na podporu hospodářského rozvoje ve svém regionu a dále na kulturní a náboženské sebeurčení.
V uplynulých měsících vyrazili hutíové na další válečné tažení a jejich ozbrojenci se dostali na vzdálenost pouhých čtyřiceti kilometrů od hlavního města.
Nicméně, vytvoření jemenské federace se šesti státy se zdá šalamounským řešením. K už zmíněnému rovnoprávnému postavení seveřanů a jižanů by získaly větší míru samostatnosti dosud umenšované regiony Hadramaut a Tiháma.
Metropole San´á a Aden, kdysi britská kolonie a křižovatka lodní plavby mezi Indií, Afrikou a Evropou, by získaly zvláštní status. Na straně druhé, dosavadní návrh federalizace neříká nic o tak významné věci, jako je rozdělení výnosů z přírodních zdrojů mezi regiony.
Je to velmi citlivá záležitost, mluvčí hutíů obvinil centrální vládu, že jí propagovaná federace rozdělí zemi na chudé a bohaté oblasti. Toho se obávají i jižané, pro něž je hororovou vizí, že by se jimi vysněný stát musel obejít bez ropného bohatství Hadramautu. Také tam ale zásoby ropy a plynu rychle vysychají.
Republika Jemen na Arabském poloostrově má komplikovanou historii. Podíváme-li se na ni velmi stručně od druhé půle 20. století, svrhli roku 1962 na severu země proegyptští vojáci posledního imáma a vyhlásili Jemenskou arabskou republiku (zkráceně Severní Jemen).
Roajalisté unikli masakrům, utekli do hor a za pomoci Saúdů válčili s republikány. Po osmi letech krvavých bojů se obě tábory smířily a vytvořily společnou vládu. Vývoj na jihu Jemenu byl neméně dramatický. Bývalá britská kolonie spolu s východními a západními protektoráty vyhlásila roku 1967 po občanské válce Jemenskou lidově demokratickou republiku (Jižní Jemen). Její vláda byla silně komunisticky zabarvena.
Po zhroucení východního bloku a hospodářských problémech se oba Jemeny začaly sbližovat a roku 1990 se sjednotily. Nový stát ale čekala další válka, která propukla o čtyři roky později, kdy se bývalý Jižní Jemen pokusil znovu osamostatnit. Utrpěl však po pouhých dvou měsících porážku.
Poslední prezident jižanů, Alí Sálim al-Beíd, který se uchýlil do exilu a dnes žije v Bejrútu, označuje spojení Jemenů roku 1990 za plod nacionalisty vytvořeného mýtu, že k sobě obě země patří.
Smlouva o sjednocení podle něj přepokládalo, že sjednocený Jemen převezme ty nejlepší prvky ze severu a jihu. K tomu však nedošlo, tvrdí, protože jednota byla pro jižany jen pastí. Sever prý nestál o žádný právní stát.
V San´á podle něj stále vládnou tři staré mocenské skupiny: kmeny, vojáci a muslimští duchovní. Že Sáliha vystřídal na trůně jeho dlouholetý viceprezident Hadí, považuje poslední hlava státu jemenského jihu za klamavý manévr.
Také to, že na jihu dnes řádí kajdisté, dává al-Beíd za vinu seveřanům.
Smutným faktem je, že skutečná moc ani předchozího jemenského prezidenta, ani toho současného nesahá daleko za hranice hlavního města a pavučinu vojenských postů v zemi. Vakuum centrální moci a nepřehledný Jemen s tisícovkami hor a údolí kontrolovaných různými kmeny představují pro militantní islamisty ideální útočiště.
