Izraelská armáda, jedna z nejlepších na světě, se nepřipravuje pečlivě jen na činnost na možném bojišti, jak je tomu třeba nyní v Gaze, ale buduje si také "armádu" právníků. Aby pokud možno odrážela nebezpečí obvinění z válečných zločinů. Ne vždy to ale vychází.
Izraelští bojoví piloti a příslušníci dalších složek vojska jsou při bombardování Gazy už deset dní v trvalém nasazení. Dnem i nocí útočí na "teroristické cíle", jak se v oficiální izraelské mluvě říká skladům raket, odpalovacím rampám, dílnám na výrobu zbraní, vládním zařízením a kasárnám Hamasu.
Izrael ničí i obytné domy, kde žijí rodiny velitelů Hamasu (Hnutí islámského odporu), palestinské islamistické politické strany.
Zdaleka ne vždy zasáhnou bomby, rakety či granáty jen zmíněné cíle. Ve středu byli novináři v Gaze očitými svědky, jak na pláži zemřely čtyři děti, které hrály fotbal. Zabila je údajně palba z izraelského vojenského člunu.
Další děti utrpěly zranění. Proč na ně stříleli, proč byly usmrceny? ptal se mezi jinými Jon Snow, moderátor britské televize Channel 4 News.
Ve čtvrtek ráno úřady v Gaze oznámily, že počet Palestinců, které zabily izraelské útoky, se zvýšil na 222, dalších 1670 jich bylo zraněno. Mrtvých je kolem padesáti dětí.
Jen málo ze zhruba 1900 cílů, které dosud piloti bombardovali, pro ně bylo nových. Už dlouhé roky studují izraelská armáda a tajné služby úzký pás Gazy u Středozemního moře, aby určily, jaké objekty jsou "na odstřel". Jejich seznam je dlouhý.
Piloti drilují útoky na ně v nekonečných simulacích. Co však ví jen málo lidí, píše německý list Die Welt, je, že každý objekt na seznamu musí předem schválit oddělení pro mezinárodní právo Izraelských obranných sil (IDF). Prostě žádné bombardování bez právní pomoci.
Důvodem jsou obavy Izraelců z opakování debaklu z roku 2009, kdy komise Rady pro lidská práva (HRC) při OSN obvinila židovský stát, že při operaci "Lité olovo" spáchal válečné zločiny.
Izrael obvinění odmítl. Soudce Richard Goldstone, který komisi předsedal a po němž byla pojmenována, vzal později zpět obvinění, že Izraelci zabíjeli úmyslně či z nedbalosti civilisty.
Škoda byla pro Izrael přesto ohromná. Je zřejmé, že leckterý důstojník se už obává možných osobních důsledků svých činů. Sympatizanti Palestinců se totiž různě ve světě pokoušejí o zahájení trestního stíhání a procesů s odpovědnými lidmi z izraelské politiky a armády.
Dokonce i pragmatičtí politici jako ministryně spravedlnosti Tzipi Livniová se před několika lety musela před cestou do Británie ujistit, že ji tam nezatknou.
Jako příklad lze třeba zmínit, že na bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona byla už roku 2001 podána v Belgii žaloba za jeho roli při masakrech v utečeneckých táborech Sabra a Šatíla.
Roku 2010 podal též v Belgii občan palestinského původu žaloby na premiéra Ehuda Olmerta a třináct dalších předních izraelských činitelů kvůli jejich údajným válečným zločinům a zločinům proti lidskosti. Šlo o izraelské údery v Gaze.
Aby to tak daleko nedocházelo, musejí pracovníci tajných služeb a armádní plánovači v Izraeli sdělit u každého možného cíle právníkovi důkazy a pohnutky, proč se na něj má zaútočit. To platí dokonce i teď, v chaosu a hektice aktuálního vedení války.
Dochází k tomu také v reálném čase, když se náhle objeví nový cíl. Též v takovém případě musí dát útoku zelenou právní poradce, vysvětluje deníku Die Welt mluvčí armády, major Arye Shalicar.
Pokud je mu známo, drží se takového protokolu pouze izraelská armáda. Posilu v podobě právníků nedostalo jen vojenské letectvo, ale i pozemní síly. Na velitelství každé divize je nyní zástupce oddělení pro mezinárodní právo. Tento expert má při střelbě vedle brigádního generála právo veta.
Přes veškeré právní porady je nicméně jasné, že ani tentokrát se Izrael nevyhne výtkám a obviňováním. Právní situace ve válce proti teroristické organizaci je složitá a nechává hodně prostoru interpretacím.
"Válečné právo zavazuje každý stát udržovat počet civilních obětí na pokud možno nejnižším počtu, konstatuje profesor Roni Seibel z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. "Mnohdy je těžké učinit jasné rozhodnutí."
Útoky musejí být navíc úměrné, což znamená, že vojenský užitek nesmí být menší než škoda, která je způsobena nevinným. "To ale není absolutní test," dodává Seibel. "Soudce se musí ptát, jak by jednal svéprávný, průměrný oficír. A tady se názory hodně rozcházejí."
"Útočíme výlučně na vojenské cíle," tvrdí naproti tomu vedoucí právního oddělení, který musí zůstat podle armádního protokolu anonymní, v rozhovoru pro Die Welt. Přesto je podle něj někdy obtížné učinit rozhodnutí, především když se objekty využívají ke dvojímu účelu.
Izrael tak dosud v Gaze bombardoval více než pět set obytných domů, většinou komandérů Hamasu. "To, že v domě bydlí, jako kritérium nestačí," vysvětluje důstojník.
"Útočíme jen tehdy, kdy je fundované podezření, že se v domě nacházejí zbraně anebo je tam velitelská centrála." Při tom je snaha vyhnout se nevinným obětem tím, že armáda civilisty před útokem varuje.
Hamas ale mezitím začal vyzývat své občany, aby tato varování ignorovali.
Namísto toho, aby z domu utekli a schovali se do bezpečí, mají do domu vniknout, aby svou přítomnosti odvrátili napadení.
Někdy to funguje. "Dosud jsem mohl nechat zabít nejméně čtrnáct vysoce postavených velitelů Hamasu, ale rozhodl jsem se proti tomu, protože v okolí bylo hodně civilistů," vypráví jeden vysoce postavený izraelský důstojník, jehož jednotky bojují v Gaze.
Ale ne vždy Izraelci můžou a chtějí zastavit útok, který už začal.
